Dodnes se pamatuji na naši první exilovou dovolenou v roce 1979, když nám Jiří Pelikán zamluvil hotel pod Římem v obci Sperlonga. Evropu jsme projeli s německým číslem na autě jen s jednou pasovou kontrolou a bez jakékoliv celní prohlídky, což nejvíc rozzlobilo mého osmiletého syna Ondřeje, který po přejezdu do Itálie suše poznamenal: "Tady přejíždět hranice není žádný špás." Byl totiž zvyklý, že při přejezdu hranic v táboře míru, jak se tehdy říkalo tzv. socialistickým zemím, musel vždy na zadním sedadle předstírat, že spí a pod něj jsme i na cestě třeba z Bulharska přes Maďarsko schovali láhev metaxy, která byla větší než povolený půllitr či karton cigaret značky Dunhill, které u nás nebyly k dostání a které se v takovém množství rovněž nesměly převážet.

Když jsme za tmy přijížděli do Říma, přilehlý les byl plný lesních žínek: postávaly na kraji silnice v kožichu a když jste se k nim přiblížili, kožich rozevřely a byly nahé. Syn ty scénky komentoval jako Rudé právo: "Chudinky, nemají na oblečení!"