Kdysi jsem číhal na počátku dne právě na taková znamení. Když cestou do redakce před každou křižovatkou přebliknul semafor na červenou a já musel šlápnout na brzdu, považoval jsem to za špatná znamení: den začínal neblaze. Naopak, když se červená změnila na zelenou v okamžiku, kdy jsem se blížil ke křižovatce, měl jsem dojem, že stejně dobře dopadne celý den, že jím projdu s úsměvem.  

A když jsem navíc potkal tři auta, na jejichž značce byla šestnáctka, den mého narození, věřil jsem, že den bude mít korunku, že ho protančím v taktu, že budu v souladu se všemi, že věci snáze prosadím, že oponenty přezářím a mé argumenty budou dostatečně pádné.  

Někdy, když nemohu usnout, protože třeba přemýšlím o tom, proč tolik lidí vděčí za svůj úspěch pouhé mazanosti a věří si kvůli tomu natolik, že redukují veškerý běh světa na řadu mazaností a skutečný svět je míjí, protože zatím si vystačili se spekulacemi. A když jim něco nevyjde, jsou přesvědčeni, že je pouze opustilo štěstí.  

V takový moment si vzpomenu na své semaforové hry z mládí a přehrávám si je znovu v mozku, abych se odpoutal od těžkých myšlenek, které mi nedovolují usnout. Většinou to funguje tak, že doopravdy usnu už při představě, že stojím u třetího semaforu, ale těžkých myšlenek se stejně nezbavím: vloudí se mi do ranních snů.  

Opět jedu do práce, ale nejen že na všech semaforech na mě bliká červená, ale ti mazaní si posadí na střechu modré majáčky a profrčí kolem mě na červenou: všchni jim musí uhnout a oni na mě dělají dlouhý nos. Někdy mě nechají stát na křižovatce drahnou dobu a pak dopravu odkloní a já se dostanu úplně někam jinam, než jsem chtěl dojet.   

Zkouším do redakce zavolat, ale telefon je buď vybitý, nebo z neznámých důvodů nefunguje, začnu panikařit a skončím, dotlačen cizími auty, ve slepé uličce. Za mnou je tolik vozů ve stejně svízelné situaci, že nemohu ani vycouvat. Auta do sebe narážejí, plechy skřípou a lidé hlasitě hartusí. Jsme v pasti. V ten moment se celý orosený probudím a říkám si: nejen osud nemá morálku, ale i význam snu jen bezprizorně plave.  

Teprve pak mi začne docházet, že svět se vždycky podobá abstraktní konstrukci, kterou jsme si o něm vytvořili a je jedno, jestli ta konstrukce je primitivně mazaná, nebo sofistikovaná. Vždy jde o umělou stavbu, která skutečnost zakrývá. Cípek skutečnosti snad zahlédne jen úsměvavý skeptik, který na žádná znamení nevěří a nezapomněl si hrát. Jenže čím je člověk starší, tím mu úsměv na tváři rychleji tuhne, skepse bobtná a elán ke hře ochabuje. Tomu se v reklamách říká šťastné stáří.