Ústavnost totiž není jen systém brzd a rovnováh mezi pravomocemi jednotlivých ústavních orgánů, ale současně i soubor nepsaných konvencí a pravidel, které nedovolují jednotlivým aktérům učinit nějaké rozhodnutí, protože je nesprávné, i když by podle striktního výkladu bylo v souladu s textem ústavy.

To se třeba týká návrhu, aby hlava státu jmenovala nového premiéra a vládu, nebo podle komise horní komory i všech úkonů, u nichž mu ústava neukládá jinou lhůtu, bez zbytečného odkladu.

Ve starých demokraciích, jak často připomínal těsně před smrtí profesor Vladimír Klokočka, podobný dodatek nemusí být, protože tam, kde není lhůta, je takový výklad automatický.

U nás si ale dovedeme představit, že by prezident si mohl vykládat i slovní spojení „bez zbytečného odkladu“, dle libosti, když ví, že prakticky je neodvolatelný a nezodpovědný: Za jeho kroky odpovídá vláda.

Proto je mnohem důležitější požadavek politiků na změnu podání žaloby na prezidenta, aby mohl být snáze odvolatelný.