Šli jsme s kamarádem Ivošem v Hamburku na večeři a já vyšel ze zahrady k naleštěnému autu ve starých adidaskách, které nevkusně kontrastovaly s mými zánovními černými džínsami, slušným sakem i přilehlou vilovou čtvrtí. Nahlas jsem řekl: „Promiň, promáčel jsem si polobotky a jiné boty jsem si nevzal.“

Protože se tato situace opakovala skoro do písmena stejně po čtyřech měsících, navíc na stejném místě, věděl jsem, že jsem byl přistižen podruhé při shodné pohodlnosti, která se dá jen těžko odpustit a zastyděl jsem se. Žena mi to ale neulehčila. Řekla: „Tvůj postoj k adidaskám je pro mě stejně důležitý jako tvůj postoj k mé matce.“

Můj postoj k tvé matce je stokrát vlídnější než k tobě, pomyslel jsem si v ten moment vztekle, ale vzápětí jsem se za tu myšlenku zastyděl a zahnal jsem ji. Skutečnost byla prostá: Neměl jsem se opravdu do čeho jiného přezout a nové boty jsem si nemohl v ten moment koupit, obchody už byly zavřené.