A není se čemu divit, protože vlastně celý život bojovala o soudcovskou nezávislost a byla nejen vyčerpaná, ale zároveň vyšla vstříc situaci, kdy nový zákon o soudech umožní novému předsedovi si zvolit svůj tým.

Hned po svém doktorátu na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1975 začala externě učit na své alma mater a zároveň byla soudkyní Městského soudu v Brně.

Přednášková činnost ji však byla v roce 1978 znemožněna, protože odmítla vstoupit do komunistické strany. A zřejmě také proto, že kvůli otci, který byl zahraničním letcem: sloužil v RAF, nemohla být v minulém režimu považována za dosti spolehlivou osobu, aby mohla vychovávat studenty. Specializovala se na občanské právo.

Po listopadu 1989 se stala poradkyní Ústavního soudu a po zániku federace byla jmenována jeho soudkyní. Měla velké štěstí, protože tam tehdy seděli profesoři Čermák, Klokočka a Cepl, univerzitní profesoři s jasnou vizí o tom, jak má nezávislá justice fungovat.