Karel Januška: Důsledky nedokončené sametové revoluce

Ústava Článek 2:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. (3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Listina práv a svobod Článek 10

(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Vykonávaní státní moci musí být efektivní. Nelze jednou větví řídit stát doleva, a jinou částí moci výkonné řídit stát doprava. Nelze jedním státním orgánem občana obvinit a druhým státním orgánem zprostit obvinění. To se nyní děje neustále. Státní zástupce (prokurátor) vznese obvinění a jiný státní zástupce občana obvinění zprostí. Politici, nebo představitelé jednotlivých politických stran se mohou v zákonodárném sboru domlouvat a hašteřit libovolným způsobem. Na existující funkci státu to nesmí mít vliv. Řídit stát jako prosperující firmu je ta správná analogie. Pouze jedno právní oddělení může jménem firmy podepisovat smluvní závazky. Stát může mít jenom jednoho ministra spravedlnosti. Nesmí mít pravomoc zasahovat do moci výkonné. Proto institut státních zástupců patří do pravomoci ministra vnitra, nebo může být samostatným úřadem.

Ministr spravedlnosti musí dohlížet nad tím, aby soudci jednali efektivně a podle litery zákona. Zodpovídat se musí občanům zvolených ve svobodných volbách. Bezúhonný občan musí být pod ochranou soudu. Ani poslanci nemají právo špinit dobré jméno kteréhokoliv občana, natož kolegu zákonodárce.

Moc zákonodárná

Článek 27: (5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Článek 82: (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

Jasně definovaná imunita poslanců je stále pošlapávaná. Ústavní soud ani zákonodárci nezasáhli způsobem, který by chybné kroky státních zástupců napravil a nedopouštěl se dalších. Poslanci a senátoři nehájí zájmy a potřeby občanů, ale hájí zájmy své a svých politických stran. Což je podstatný rozdíl. Poslanci se v rozporu s Ústavou zabývají jednotlivými kauzami. Mají Ústavně právní výbor, jehož členové pobírají zvýšenou mzdu za to, že některého kolegu označí, že mohl spáchat trestný čin. Posuzování jednotlivých skutků nepatří do kompetence zákonodárného sboru. Tato činnost je Ústavou přikázána výhradně soudu. Postavení občana a státu je před soudem rovnoprávné.

Článek 85: (2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.".

Každý soudce skládá do rukou prezidenta republiky tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“

Výběr soudu si určuje žalobce tím, že k vybranému soudu doručí své podání. Může být v pravomoci jednotlivých soudů předat spor soudu, který je s obdobnými spory lépe seznámený. Musí být lhostejné, který soudce případ řeší. Všichni soudci mají povinnost rozhodovat podle svého svědomí, nestranně a nezávisle. Všichni soudci mají stejnou pravomoc. V první republice soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok.

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce (před jednáním, a po schválení své nestrannosti účastníky sporu) stanovit výši soudního poplatku. Což se nyní patrně neděje, zejména při kauzách, kdy je žalobcem instituce. Složení poplatku je nezbytným krokem k tomu, aby se odstranilo zneužívání soudu k jiným účelům. Stát hradí celou činnost soudů, proto poplatky neplatí.

V právním státě musí soudce rozhodovat výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny subjekty, kterým je výrok soudu lhostejný. To je princip vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva účastníci sporu: žalující strana a strana žalovaná.

Soudce má pouze dvě varianty, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby: .... Žalovaná strana uhradí veškeré soudní výlohy žalující straně.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

U každého sporu je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce je vzhledem k účastníkům sporu identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný.

Naše soudnictví je dvoustupňové. Odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být obdobná činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší, a může ho formulovat pomocník soudce.

Náklady na soudní řízení musí být minimální. Počet soudů, soudců a soudních úředníků ve státě musí odpovídat potřebám. Pod každým rozsudkem musí být podepsán jeden konkrétní soudce. Do právních norem nepatří termín „závazný právní názor“, jak nám to vnucuje současná justice vyškolená v totalitě. Divoké rozhodování z časů transformace socialistického hospodářství do kapitalismu už skončily. Justici je třeba vrátit do kolejí, ve kterých byla za první republiky. Pro stát to bude nákladné, ale náklady se časem pořád zvětšují.

Soudy mají být specializované podle potřeb společnosti. Právní předpisy zákonodárci zahltili množstvím „trestných činů“. Žádný soudce neví předem, zda činnost nebo skutek, který žalobce předkládá, je trestný čin ve smyslu zákona. Proto ani státní zástupci nesmí takové označování používat. Až na konci soudního řízení lze konstatovat, že k trestnému činu došlo. Stačí pouze dva různí soudci a maximálně dvě jednání před soudem, aby se rozřešil každý spor, který má řešení. Některá dvě různá práva nelze srovnávat, proto musí skončit dohodou. Případ, kdy je obžalován soudce, se v právním státě nemůže vyskytnout.

Náprava současného systému nemusí být složitá. Vyžaduje uvážené kroky vlády a souhlas většiny poslanců.

V prvé řadě je třeba přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice. Práva státu jsou před soudem identická jako práva občana.

Za druhé je nutné soudcům upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu a ducha Ústavy. Sporné paragrafy z Občanského soudního řádu, Občanského zákoníku a ostatních právních vymyšleností „občanů s právnickým vzděláním“ je třeba omezit. Třeba následujícími odstavci, vloženými do současných právních předpisů:

...............................................................................................................

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo přikazovat jiným soudům, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Jsem přesvědčen o tom, že naše republika si zaslouží takové soudnictví, které občana ochrání před nesmyslnými důsledky nedokončené sametové revoluce. Každý občan si zaslouží právní ochranu takovou, jak je definovaná v Ústavě a Listině práv. Veřejné jednání v kterékoliv komoře Parlamentu se nesporně projeví zájmem občanů o politické cíle stran.

Postupně se vyprázdní justiční paláce ve všech krajích. Administrativní pracovníci jistě najdou uplatnění v jiných oborech. Jenom dvě úrovně státních zástupců jsou logicky obhajitelné. Místnosti plné soudních spisů se vyprázdní. Soudci zaručeně zvládnou rozhodovat tak, jak jim přikazuje Ústava. Nedovolí si žalovat stát, že jsou jejich platy nízké. Takové spory musí řešit ministři, kteří jsou pod veřejnou kritikou.

Pravicové Hnutí ANO ve volbách slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“ Potřebu takového soudnictví dokládají současné volební preference.

Bývalá ČSD se velkou měrou podílela na tom, že po roce 1945 se z republiky stala totalita. Současné levicové ČSSD by mělo daleko víc záležet na tom, aby justice sloužila občanům. Velká koalice po sametové revoluci (ODS + ČSSD) návrat k právnímu státu neuskutečnila. Kdyby se ČSSD připojila ke snaze ANO učinit z republiky právní stát, rozhodně by jí to preference neubralo. Ostatní politické subjekty by měly přemýšlet o tom, jaké potřeby mají občané "bez právnického vzdělání".