Povinností soudců vždy bylo a stále je rozhodovat o vině a trestu. Je to jednoznačně definované i v naší Ústavě.

Po sametové revoluci soudci a státní zástupci odmítli jakoukoliv odpovědnost za svá dřívější rozhodnutí v totalitě. Nikdo z nich nebyl potrestán. Jednání podle hesla „nejsme jako oni“ je justice v obdobném stavu, jako za totality. Státní zástupci nerespektují povinnost konat pod dohledem moci soudní. Právnické fakulty vychovávají absolventy, kteří nerespektují tisícileté zkušenosti římského práva. Potvrzení o absolvování právnické fakulty bylo a stále je důležitější, než znalost základních principů matematiky. První ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil pořád žije v domnění, že jednal moudře. Celé ministerstvo spravedlnosti vyrábělo zákony jak na běžícím pásu. Ústava se stala cárem papíru. Předsedkyně soudu Brožová zastávala stanovisko, že důkaz opakem nepatří mezi důkazy. Důležitější pro ni bylo rozhodování podle Občanského soudního řádu. Jiný „specialista“ léta vymýšlel Občanský zákoník, který dovolil státu činit trestné činy na dětech. Dodnes máme hordu exekutorů, kteří se vymkli moci soudní. Zákonodárci, kteří je vytvořili, vymýšlejí nové zákony, jak je umravnit. Teplé poslanecké a senátorské místa jsou pro ně důležitější, než právní ochrana občanů.

Služba soudu je zpoplatněná. Před řešením sporu soudce stanovuje předběžné výlohy, které musí složit žalobce, aby se soud případem zabýval. Stát v roli žalobce takové výlohy neskládá.

Zdědili jsme totalitní způsob práce justice. Státní zástupci (prokurátoři) byli a pořád jsou zařazení do pravomocí ministerstva spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mají obdobné pravomoci jako soudci. V parlamentní demokratické společnosti o vině a trestu rozhoduje výhradně soud. I stát se dopouští skutků, o kterých musí rozhodnout soud. Žádný skutek nelze prohlásit za trestný čin, aniž by o tom soud rozhodl. Státní zástupce, který řídí policii při omezování osobní svobody některého občana, a bez patřičného rozhodnutí soudu, dopouští se trestného činu. Okamžitě by měl být zbaven svých pravomocí. Osobní svoboda každého občana je zaručená jak v Ústavě, tak v Listině práv. Státní zástupci jsou úředníci, kteří nemají právo porušovat Ústavu.

Již ve starověku bylo předepsané, že soudce nesmí rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho samotného, nebo jeho příbuzných. V naší Ústavě je stanovené, že každý soudce musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Nezávislé rozhodnutí je takové, které soudce vynese pouze jednou. Rozhodnutí soudce, které není identické s jeho prvním rozhodnutím, je rozhodnutí závislé. Je závislé na třetí osobě, která ovlivnila soudce prvého stupně. Proto k rozhodnutí každého sporu stačí dva nezávislí soudci. Jenom jeden účastník sporu může mít pravdu.