„Mimochodem, drtivá většina ústavních stížností, směřujících k Ústavnímu soud, bývá odmítnuta, obvykle pro nedůvodnost. Např. v roce 2018 bylo podáno 1715 stížností proto rozhodnutí Nejvyššího soudu, z toho jen 21 skončilo nějakým nálezem, ostatní byly buď odmítnuty nebo nejsou dosud ukončeny.“

Interpretuji i s gramatickými chybami. Patrně je tato informace pravdivá. Plní náš ÚS funkci, kterou má mít ÚS v demokratickém státě? Jestliže je tolik stížností na rozhodování obecných soudů, tak náš ÚS potvrzuje, že naše justice má k justici v demokratickém státě hodně daleko. V demokratickém státě stačí pro plnění povinností ÚS několik soudců. Mám pocit, že v První republice jich bylo pět. Republika měla o třetinu víc občanů, fungující justici zdědila z mocnářství.

Po sametové revoluci jsme také zdědili justici, která fungovala v době totality. Bohužel jsme zdědili i soudce a do funkcí obsadili nové státní zástupce. Nové soudce starý režim nevychoval a asi ani dosud nevychovává. Obávám se, že ani nyní není naše „právní věda“ na takovém stupni, který by občanům zajišťoval základní občanská práva. Počet stížností k současnému ÚS to dokazuje.

Problém je jednoduchý. Až do nástupu fašismu a svým způsobem i za okupace, platil princip spravedlivého rozhodování. Má-li žalující strana pravdu, musí být jeho nároky splněné. Je-li žalobce (ten který se na soud obrátil) v právu, žalovaná strana musí splnit jeho podmínky a současně uhradit soudní náklady.

Totalita nám zavedla jiná kriteria. Rozhodnutí soudce muselo odpovídat „vědeckým“ idejím Marxismu-leninismu. Na základě poznání, že dělnické třída pod vedením KSČ zvítězí na celém světě.