Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučili za totality. Státní zástupci (prokurátoři) zůstávají zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový krok nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost jménem státu požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu.

Všichni soudci musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Všichni mají stejnou pravomoc. Ústavní soud v První republice měl pouze třetinu současného počtu soudců. Republika měla o 50% víc obyvatel. Soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok. Právnické fakulty a jejich absolventi to dosud nevědí.

V právním státě každý soudce rozhoduje výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. Tomu se říká vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva subjekty: žalobce (žalující strana) a odpůrce (strana žalovaná).

Soudní jednání je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce stanovit výši soudního poplatku, který skládá žalobce. Každý soud probíhá pouze mezi dvěma subjekty. Soudce vždy vynáší své rozhodnutí jménem Republiky k žalobci. Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby.... Žalovaná strana hradí veškeré soudní výlohy žalobce.“