Karel Januška: Právní stát

"Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje. Pokud žije poctivý a slušný život, zákony musejí být na jeho straně, aniž by je musel studovat." To byl volební slib Hnutí ANO, když se prvně ucházelo o hlasy voličů.

Porovnání znění Ústavy se soudní praxí.

Základní ustanovení Ústavy, Hlava první

Článek 2: (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Moc zákonodárná, Hlava druhá

Článek 27: (5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Článek 80: (1) Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.

Hlava čtvrtá, Moc soudní

Článek 81: Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.

Článek 82: (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

Článek 85: (2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.".

Každý soudce skládá do rukou prezidenta republiky tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“

Článek 90: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Článek 96: (1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Listina základních občanských práv a svobod:

Článek 10: (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Kdo si pozorně přečte znění Ústavy a Listiny práv, nutně musí dojít k závěru, že soudcům nesmí nikdo nic nařizovat. Každý soudce má právo a povinnost řešit každý spor, který mu služební cestou připadne. Soudní pořádek (řád) je organizační předpis, jak mají soudy postupovat. V soudním pořádku nesmí být takové předpisy, které by umožňovaly porušit Ústavu, nebo Listinu práv.

Současné znění OSŘ umožňuje soudcům akceptovat, že je jejich povinností rozhodovat podle „závazného právního názoru“. Také umožňuje, aby soudce ignoroval nejdůležitější povinnosti soudce, totiž že se soudce musí vypořádat s každým důkazem, který žalobce předloží. Proto jsou rozhodnutí soudců většinou zdůvodňovány zněním OSŘ. Jak by vypadalo ošetřování pacientů, kdyby bylo založené na jednotlivých Nemocničních řádech? Pacient by klidně mohl zemřít, než se dostane k lékaři. Naše justice tak pracuje od roku 1963, kdy byl do právních norem OSŘ přijat. Byla vyjmutá povinnost soudit spravedlivě, důkaz opakem nebylo nutné aplikovat.

Jestliže soudce něco jedné straně odebere, musí to druhé straně přisoudit. Má-li jedna strana pravdu, soudce musí rozhodnout ve prospěch této strany. Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Toto pravidlo platí ve všech právních státech a zaručuje spravedlivé rozhodování. Identický skutek musí být identicky potrestán v každé části republiky.

Připomínám zveřejněný rozsudek s K. Gottem o zaplacení daně. Státní zástupce byl žalobcem. Verdikt soudu byl: „Obviněný zaplatil daň podle zákona. Náhrada soudních výdajů mu nenáleží“. To je nespravedlivý výrok soudu. Opak tohoto výroku zní: „K. Gott nezaplatil daň podle předpisů. Náhrada veškerých soudních nákladů mu náleží“. Podle tohoto výroku by každému, kdo u soudu nemá pravdu, náleželo uhradit soudní výlohy. Naši soudci nerespektují tisícileté pravidlo spravedlivého rozhodování. (Důkaz opakem.)

Státní zástupce poslal žádost poslancům, aby se vyjádřili, zda mohou vyšetřovat případ „Čapí hnízdo“. V žádosti uvedl jména poslanců Babiš a Faltýnek. Státní zástupce obvinil dva zákonodárce chráněné imunitou. Tím se dopustil (trestného) činu pomluvy, když veřejně požadoval, aby mohl stíhat zákonodárce. Poslanecká sněmovna vydala souhlas ke stíhání. Zabývala se činností, která jí vůbec nenáleží. Zákonodárci mají v popisu práce navrhovat a kontrolovat zákony a zákonné předpisy.

Následně jsme se dozvěděli, že Státní zástupce vypracoval nové obvinění, ve kterém zprostil pana Faltýnka odpovědnosti v téže kauze, a obvinili pouze poslance Babiše. Nyní žádá o vydání pouze pana Babiše. Nejvyšší státní zástupce měl dávno podat demisi. Takový nepořádek ve státním úřadě nesmí být.

Z toho jednoznačně plyne: Státní zástupci nemají právo bezúhonné občany označit za trestně stíhané. Takový verdikt může vyslovit pouze soud. Povinností státních zástupců je získaný důkazní materiál předat moci soudní. Pouze moc soudní může rozhodovat o vině či trestu každého občana. Zákonodárci mohou být mocí výkonnou obtěžováni pouze tehdy, když byli zadržení u trestného činu. Jinak mají imunitu.

Z práv a povinností Státních zástupců plyne, že mají být součástí moci výkonné. V našem státním uspořádání náleží institut Státních zástupců do Ministerstva spravedlnosti. Pouze přesunutím do gesce Ministra vnitra by se doba řešení soudních sporů zkrátila. Musí být respektován princip hierarchie.

Náš stát má precisní Ústavu, ale soudci jednají podle zavedených postupů z totality. Ústava vůbec nepředpokládá, že by se soudce mohl dopustit trestného činu. Je to logické, protože každý spor má být rozhodnutý jednoznačně. Jenom jedna strana může být výhercem. Dvoustupňové soudnictví to zaručuje. Ale soudní postupy, které si totalita upravila v Občanském soudním řádu, nerespektují tuto skutečnost. Soudí se podobně, jako za totality. Výsledky jsou stejné.

Moc soudní si „občané s právnickým vzděláním“ v parlamentu rozparcelovali. Bezproblémové vybírání poplatků za dopravní přestupky policií si „zákonodárci“ převedli na své kolegy, kteří sedí na obecních úřadech. Když občan utrpí škodu, pracovníci úřadů se postarají o to, aby pachatel nemusel být potrestán.

Podobně zákonodárci vyrobili armádu exekutorů. Ti se nejlépe vyznají ve způsobech, jak okrást důvěřivého občana. Pod heslem „dluhy se musí platit“ zamlčují, že peníze vymáhají nejen pro věřitele, ale podstatná část slouží jim samotným. Proto excesy při vymáhání dluhů. Exekuce by se měly uskutečňovat pod dohledem soudů.

V právním státě je nemožné, aby pětadvacetileté dítě požadovalo po rodičích zajistit bezstarostný život studenta. Národ prezentovaný zákonodárci ztrácí morálku.

Některé soudní procesy soudci rozhodují podle znění Občanského soudního řádu. OSŘ dovoluje soudcům, aby se některými důkazy nezabýval. Je plný dodatků a předpisů, které zákonodárci v předcházejících letech do tohoto předpisu zařadili.

Zákonodárci by měli přijmout taková upřesnění, která přinutí soudce rozhodovat podle znění Ústavy. Třeba takto:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Budou-li soudci dodržovat Ústavu, k soudům se bude chodit pro spravedlivé rozsudky, ne pro právní názory prokurátorů. Soud je placenou službou pro všechny.

Ekonomické úspory státu budou značné. Doba řešení jednotlivých případů se podstatně zkrátí. Náklady státu poklesnou o miliardy. Uvolní se řada pracovníků z ministerstva spravedlnost. Počty uvězněných se zmenší. Stát se nebude dopouštět trestných činů, odpadnou náklady za chybná rozhodnutí soudů. Žádný soudce nebude obviněný z korupce. Soudy budou skutečnou ochranou i pro nemajetné občany. Stanou se pilířem právního státu.

Politické subjekty, které se ucházejí o poslanecké mandáty, by si měly uvědomit, co je klíčovým posláním soudců. Pouhým slibem, kterým se kdysi prezentovalo Hnutí ANO, by se naše republika brzy stala právním státem. Levice či pravice bez právního státu je zbytečná.