1. Soudci nedodržují soudcovský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Z toho jednoznačně plyne, že se soudce může ke každému sporu vyjádřit pouze jednou. Jestliže jednou vysloví své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit, protože by ho změnil na pokyn, či žádost někoho třetího. Rozhodl by závisle a tím porušuje svůj slib.

2. Soudci někdy ignorují, že rozhodnutí soudu musí být pravdivý výrok. Spravedlivé rozhodnutí je takové, které je pravdivé k oběma stranám sporu. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Pravidlo platí od antické doby.

3. Ústava nepřipouští, že by se soudce mohl dopustit trestného činu. Chybné rozhodnutí soudce v prvním stupni, opraví nebo změní soudce ve druhém stupni (odvolacím soudem).

4. Žádný soud nemá právo nařizovat jinému soudu. Ústava (článek 82): „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Ani soud vyššího stupně nesmí nic nařizovat soudu nižšího stupně. Každý soud musí rozhodnout ve věci sporu. Nesmí používat termín „závazný právní názor“. To je výmysl totalitní justice. Ta rozhodovala na základě „vědeckého poznání, že dělnická třída zvítězí na celém světě“. Je čas se tohoto způsobu rozhodování zbavit.

5. Právní předpisy a soudci špatně vykládají termín „Zákonný soudce“. Totalitní systém vložil do předpisů, že zákonný soudce se určuje podle místa bydliště žalované strany. Podle závažnosti kauzy se mohli připojit „soudci z lidu“.