Můj postoj k EU se začal měnit postupně. Nejdříve jsem začal odmítat některé její prvky, zejména přehnanou regulaci, dotace a byrokratizaci. Ovšem samotný projekt jsem považoval za správný, domníval jsem se, že bude stačit do evropských institucí zvolit pravicověji smýšlející jedince a EU začne prosazovat rozumnou politiku. Představa Evropské federace mi nevadila, byť jsem měl za to, že by měla vzniknout postupným přirozeným vývojem (v řádu stovek let), než být vytvořena de facto za zády občanů.

Kritickým bodem, kdy jsem začal EU vnímat ve špatném světle, bylo založení ESM. Pamatuji si na mediální smršť kolem osoby Davida Ratha, v jejímž stínu umlkla jakákoli celospolečenská diskuze na toto téma. Nepřesvědčivé výroky pánu Nečase a Kalouska ve stylu, že nás ESM vlastně k ničemu nezavazuje, protože ještě nemáme Euro.

Otevřené přiznání tehdejšího ministra Kalouska, prozrazující, že vše, co přesahuje horizont mandátu vlády, jejímž je členem, ho nezajímá: „My hlasujeme o tom, co se nás bude týkat jedině v okamžiku, kdy vstoupíme do eurozóny a přijmeme euro. Což není aktualita několika příštích let, rozhodně ne za doby mandátu této vlády.“

Oproti tomu stála mnohem racionálněji znějící opozice typu Pavla Kohouta, Svobodných nebo geniální proslov Richarda Sulíka v Národní radě Slovenské republiky. Opozice, jež odkazovala na konkrétní paragrafy dané smlouvy. Tu jsem si stáhl (po překvapivém zjištění, že neexistuje formální verze v češtině) ve slovenštině a přesvědčil se, že opozice nelhala (byť číslování paragrafů bylo trochu posunuto, protože kritika vycházela z pracovní a nikoli konečné verze).