Ať otevřeme kterékoli režimní noviny či televizní kanál, najdeme dostatek klinických příznaků. Společnost je totalitně vymatlaná. Na jedné straně zteplalá mládež pokládající svůj intelekt na oltář polovodičovým bohům, na druhé straně dědkové a báby, pamětníci socialismu s nejrůznějšími zkušenostmi, kteří si nevědí rady, na koho dřív nadávat, a jediné, k čemu by je mlaďoši měli přemluvit je, aby nadávali sami na sebe.

Frustrace je všudypřítomná a týká se každé životní situace. Nemá ani smyslu je vypočítávat, pro hnůj není kam hodit vidle.

V takovém stadiu postiženým nezbývá než neúnavně mlít o banánech, trabantech a komoušských koncentračních táborech. Skloňovat Bory, doly a er-o-háky zdevastované hory.

A litovat, že komanči nepřivázali k mučednickému kůlu Baťu, že nechali pláchnout tu či onu drtinu nebo peroutku; měli by více meliva.

Takový národ si ovšem zaslouží, ne aby ho někdo osvobozoval, ale naopak pořádně vzal u huby a na řetěz, k čemuž není daleko, nýbrž sakramentsky blízko.