Tehdy bylo také důkladně zmapováno jejich rozmístění, zejména na Slovensku. Z celkového počtu 101 190 evidovaných Romů jich na Slo­vensku žilo 84 438, v Čechách a na Moravě 16 752. Tudíž v našem tisku čas od času publikované odhady, podle nichž do „vítězného února“ z roku 1948 na území dnešní České republiky ještě nežilo ani 20 000 Romů, prakticky odpovídají skutečnému stavu, tedy realitě. Avšak současné, v tisku pre­zentované politicky korektní počty u nás žijících Romů s realitou mají zřejmě jen málo společného.

Na webových stránkách Vlády České Republiky jsme se dočetli, že vláda svým usnesením ze dne 7. července 2016 vzala na vědomí Zprávu o stavu romské menšiny za rok 2015. Tato zpráva vychází z podkladů, které pro její zpracování poskytly jednotlivé resorty k naplňování usnesení souvisejících s romskou integrací. Romové podle této zprávy představují nejpočetnější ná­rodnostní menšinu žijící v ČR, přičemž se tu uvádí, že podle „kvalifikovaných odhadů“ v roce 2015 na území ČR žilo deset­krát tolik Romů, než kolik jich u nás žilo ke konci roku 1947. Jenže někteří z romských a lidsko-práv­ních aktivistů, pohybujících se v romských komunitách, sou­časný počet Romů, žijících na území ČR, odhadují na dvakrát tolik, než kolik uvádí naše vláda. A tak vlastně ani nevíme, kolik že občanů rom­ské národnosti v tuto chvíli, kdy čtete tyto řádky, na území České republiky vůbec žije. Přičemž podle zastánců multikulturních teorií není třeba po celkových počtech Romů pátrat, neboť vůbec nezáleží na tom, kolik u nás jakých menšin máme, natož jaké jsou jejich početní stavy.

Jenže státem v posledních letech vynakládané (přímo či nepřímo) nemalé prostředky na integraci Romů podle státních orgánů (především však podle některých neziskových a lidsko-právních organi­zací) měly vést k poměrně dobrým výsledkům. Podle oficiálních zpráv totiž u nás v roce 2015 žilo 226 300 Romů, přičemž více než 100 tisíc (někdy se uvádí 50 %) Romů bylo údajně integrovaných. Ovšem v případě, že u nás ve skutečnosti žije například 440 tisíc Romů, tedy dvakrát tolik než insti­tuce uvádějí, se při dosud vynaložených miliardách korun na integraci Romů zdají být výsledky stá­tem dlouhodobě dotovaného začleňování nevalné. Navíc by pak výsledky nasvědčovaly tomu, že se tu ve skutečnosti nejedná o řízenou integraci, ale spíše o přirozenou asimilaci. Ovšem o asimilaci Romů, pře­jímajících způsob života gádžů, zastánci multikulturních teorií nestojí, neboť by nás pak romské etni­kum jeho kulturou a jemu vlastními tradicemi nemohlo obohacovat.

Navíc v případě, že budeme znát skutečný počet Romů, žijících na území ČR, bychom si eventuálně mohli utvořit i poněkud nekorektní názor na stávající nezaměstnanost mezi Romy, která má souviset s cel­kovou nezaměstnaností u nás. Jenže nezaměstnanost v ČR u mužů dosahuje pouhých 3,1 pro­centa, u žen 4,2 procenta. Vyplynulo to z dat, která 31. ledna 2017 zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ). Přičemž podle evropského statistického úřadu Eurostat má ČR i nadále nejnižší nezaměst­nanost ze všech zemí Evropské unie. A tak řada českých podniků zápasí s nedostatkem zaměstnanců v dělnických profesích a Ministerstvo zahra­ničních věcí navyšuje kvótu pro přijímání žádostí o pracovní povolení Ukrajinců. Díky stávající situaci na trhu práce také Vě­zeňská služba více spolupracuje s pod­nikateli, ochotnými zaměstnávat vězně. Nad pů­vodní nedůvěrou majitelů firem totiž začíná převažo­vat obecná poptávka po zaměstnancích a také některé výhody, které s sebou zaměstnávání vězňů nese: třeba to, že pokud jeden vězeň onemocní, v práci ho zastoupí jiný. Vězeň také nečerpá dovo­lenou a nemá nárok na příplatky o sobotách či ne­dělích, přičemž může být zaměstnán i ve dvou­směnném provozu (aktuální zaměstnanost odsouzených ke dni 20. 2. 2017 činí 52,94%).

Neradostný stav ohledně zaměstnanosti Romů u nás na serveru Neviditelný pes komentoval i Milo­slav Pešta ve svém článku Romská otázka je tikající bomba, kde říká: „Dnes je Romů 300 – 400 tisíc a tvoří naprostou většinu našich nezaměstnaných. Jsou zpravidla bez pracovních návyků, zato s vel­kou porodností.“ A jako pedagog, znalý dané problematiky, pak Miloslav Pešta čtenáře upozorňuje na to, že většina dnešních patnáctiletých romských dětí s velkou pravděpodobností nikdy soustavně pracovat nebude: „To je otřesná skutečnost, kterou se nikdo nezabývá, tím více se však mluví o zá­stupném problému, kterým je zařazování romských žáků do praktických škol (proto také bylo zave­deno tzv. inkluzívní vzdělávání) a který, jak vidno, je značně irelevantní.“