Radost amerického prezidenta Donalda Trumpa, že se mu podařilo nečekaným úderem odstranit celé nenáviděné íránské vedení, byla krátká. Duchovní vůdce Chameneí už tu není, ale jeho varování, že americký útok rozpoutá regionální válku, se naplnilo. Naopak se nenaplnily naivní předpoklady Američanů, že po vlně protestů, které íránská bezpečnost krutě potlačila, bude likvidace starého vedení občany vnímána jako jedinečná příležitost ke změně režimu.

Írán útočí na spojence Američanů, protože ti jsou v dosahu jeho raket se záměrně omezeným dostřelem na 2000 kilometrů. To však stačí na široký okruh cílů včetně Saúdské Arábie, Kuvajtu, Bahrajnu nebo Sjednocených arabských emirátů, nemluvě o Izraeli. A americký spojenec je nedokáže všude bránit.

Válka, která měla být dalším příkladem bleskurychlého prosazení americké mocenské převahy, která nemusí být s nikým konzultována, začne doléhat i na Evropu. Hormúzský průliv byl Íránem uzavřen a ve vodách Perského zálivu uvázly tisíce lodí naložených ropou. To má řadu dalších důsledků, které zesilují tento nástroj, jak přenést tlak i na evropské spojence Američanů.

První důsledek napadne každého, ropa nebude doručena. Druhý se týká paralyzování samotných lodí, které nemohou posloužit pro dopravu z náhradních zdrojů. Ale postižena jsou i ropná pole, které tato flotila obsluhuje. Po pár týdnech budou muset těžbu přerušit, protože vytěženou ropu nebude kde skladovat.

Znovu se ukáže velká výhoda přepravy surovin potrubím, třeba z Ruska do Číny. A dlouhodobě zejména výhoda snižování potřeby fosilních zdrojů ze vzdálených nestálých regionů. Stále výhodnější bude zvyšování podílu elektřiny v ekonomice, neboť ta se posílá po drátech a ke všemu rychlostí mnohem bližší rychlosti světla. Stále nebezpečnější je také ekonomická i vojenská a politická závislost na přelétavých Američanech, kteří udělají z kamaráda oběť, a ani při tom nemrknou okem.