V souvislosti s imigranty byla u nás již publikována celá řada článků, beroucích si na mušku popu­lismus některých politiků, šikovně využívajících vzdouvající se vlnu odporu vůči nelegálním imi­grantům, hrnoucím se do Evropy. Méně se již objevují články o aktivitách „sluníčkářů“, v případě imigrantů preferujících údajně nás obohacující multikulturismus, který se ve skutečnosti v žádném z evropských států neosvědčil. Jak se ukázalo, každý velký příliv imigrantů, lpících nejen na svých tradicích, ale i na své specifické kultuře, pro kterou nedochází k jejich asimilaci či inte­graci, proka­zatelně vede ke vzniku ghet, obvykle spjatých s vysokou mírou kriminality. A pokud imigrant ne­mluví jazykem hostitelské země, není si ani schopen najít zaměstnání. Ostatně, jak se můžeme dočíst i na Wikipedii, v roce 2011 se od multikulturalismu distancovali tři největší evropští lídři: ně­mecká kancléřka Merkelová, britský premiér Cameron i francouzský prezident Sarkozy. Ti shodně konstatovali, že multikulturalismus v Evropě selhal. Popravdě řečeno, někteří z levicových aktivistů si to začali uvědomovat a v případě diskutovaných imigrantů „multi-kulti“ koncepci již opustili a za­čali se věnovat „potírání xenofobie“.

A tak levicovými intelektuály tak trochu zfanatizovaní členové některých politických stran či hnutí, spolu se zástupci a příznivci řady neziskových organizací, se hrnou na veřejná prostranství, aby tu brojili proti údajné „xenofobii českého národa“, aniž by si vůbec uvědomovali, co se pod pojmem xenofobie (xeno = cizí, fobie = chorobný strach, úzkost, odpor) ve skutečnosti rozumí. Pod tímto pojmem se totiž nerozumí „strach z cizinců“, nýbrž „strach z cizího“. Tedy strach z toho, co mi není vlastní, co mi není důvěrně známé a tak podobně. A už vůbec zde nejde o nějaký politický postoj nebo světový názor, ale jen o specifickou úzkostnou poruchu. Naproti tomu pod „islamofobií“, ro­zebíranou sociology, se dnes rozumí „strach z islamismu“ (přičemž se i u nás najdou vzdělaní muslimové, kteří o sobě prohlašují, že jsou islamofoby). Nejde tak o strach z náboženství, které praktikuje většina Arabů, označovaných za muslimy, ale o opodstatněný a zcela přirozený strach z islamismu, coby ideologie odvolávající se na islám jako základní zdroj politického a právního myšlení. Nejde tedy o petice „Ne islámu“, ale jde o to, abychom všude a za každých okolností všichni jasně a zřetelně vyslovovali svoje „Ne islamismu“.

Atmosféru demonstrací výše zmíněných sluníčkářů pak podtrhují cedule s nápisy jako „Praotec Čech byl také imigrant”, „Přijměme milion uprchlíků“, „Třiťte odpad a ne lidi“, ale i „Chabé české penisy tyčí pevnou hranici”. Celé toto „různobarevné“ hnutí pak reprezentuje několik tragikomic­kých figurek. Například údajný filozof (ve skutečnosti jen česko-americký performer) Ing. et BcA. Milan Kohout, který získal na konci 80. let azyl ve Spojených státech a v současné době působící jako externista na Katedře anglického jazyka a literatury Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, kde s oblibou prohlašuje: „Prodali jsme bez větších protestů kapitalistům kromě svých těl i naši mysl.“ Milan Kohout, který se původně cítil být divadelním hercem, ve Spojených státech vy­tvářel celovečerní performanční představení zaměřená na politiku, lidská práva a kritiku nábožen­ství. Některé prvky svých amerických představení v současné době aplikuje do vystoupení v českých sdělovacích prostředcích, v nichž se prezentuje, mimo jiné, i těmito slovy: „Katolická cír­kev je jako červ parazitující na vybájeném Ježíši Kristu. A z názoru Čechů na uprchlíky je mi na blití.“ Přitom svou sebestředností zaslepenému panu Kohoutovi uniklo, že například zástupci České biskupské konference a Ekumenické rady církví přišli s nabídkou, že první velkou skupinu azylantů z řad u nás přijímaných uprchlíků ubytují v klášterech, které nejsou plně využity.