To ale můžeme předpokládat, že se pak také v řadě článků objeví nejen rozporuplné ná­zory a postoje, ale i všelijaké komolení v duchu známého rčení - hodinky, jako holinky, oboje se natahuje. A tak si zkusme povědět něco o geneticky modifikova­ných organismech a gene­ticky modifikova­ných plodinách a potravinách i o je­jich zavá­dění na náš trh (kde na chvilku odbočíme k ší­leným krávám) tak, aby se mohli čtenáři z řad naprostých laiků v houští nejčastěji jim podáva­ných in­formací alespoň trochu vyznat.                             

Tedy geneticky modifiko­vaný organismus (zkrat­kou GMO) je takový organismus, jehož ge­ne­tický materiál byl umělou cestou změněn či přesta­věn (rekom­bi­nován). Umělými změnami gene­tického materiálu rostlin i zví­řat se dnes zabývá gene­tické in­že­nýrství, kterému rychlý vývoj mo­lekulární biologie a bio­chemie přinesl ce­lou řadu dříve netu­še­ných možností. Li­dově řečeno, ge­netické inženýrství dnes vyu­žívá me­tod, kte­rými jsou do vy­braného organismu vnášeny gene­tické infor­mace z jiného orga­nismu, nebo jsou jeho stávající genetické informace upravovány. V případě takto modifi­ko­va­ných (upravených, přizpůsobených) organismů již nejde o klasické šlechtění a kří­žení, kte­rým se lidé zabývali po celá staletí. I když to ob­čas někteří novináři tvrdí, není pravda, že by se u nás žádná potra­vina z ge­neticky modifikova­ného organismu neprodá­vala. V České repub­lice se spotřebitel v ob­chodech setkává se schvá­lenými rostlinnými oleji (sójové, řep­kové) vyro­benými z geneticky mo­difikova­ných plodin, k čemuž si povíme více poz­ději. Je ovšem pravda, že u širší veřej­nosti gene­ticky mo­difiko­vané (zkratkou GM) plo­diny budí nedůvěru. Zde totiž platí, že do­kud se bude pro­ble­matika GMO nej­širší veřej­nosti jevit jako ta­jemná nebo ne­průhledná a ne­bude ve­řejně diskuto­vána, budou spo­třebitelé v případě geneticky modifikova­ných plodin a z nich vyráběných potravin (často i pře­hnaně) opa­trní.

V dobách, kdy byly rozorány meze a všelijaká malinká políčka se proměnila v mnohahektarové lány, se lidé museli začít smiřovat s faktem, že pěstování obilnin, ale i zeleniny, a dokonce i ovoce v sa­dech, se neobejde bez chemie při hnojení či ochraně proti chorobám a škůdcům. Samozřejmě se najde dnes v Evropě pár komunit, které se rozhodly čelit stávajícímu trendu a začaly si stavět domy ze slámy a hlíny a pěstovat na políčkách vlastní obilí a všelijakou zeleninu tak, jak to dělá­vali naši předci v 18. a 19. století. Jenže všichni nemůžeme žít v environmentál­ních (s přírodou spjatých) osa­dách či ves­ničkách a na záhumencích si pěstovat vlastní obilí na chleba, vedle pak bram­bory, mrkev a ce­ler, okurky, rajčata, k tomu pak ještě nějaký ten šnytlík (na Moravě šnytlich), do polévek libe­ček, na čaje mátu a meduňku, nebo snad rebar­boru na ko­láč. A tak bě­háme s košíkem ko­lem regálů supermarketů a nabíráme do nich to, co zde prodejci vysta­vili. Přičemž zeleninu ne­chceme jen čerstvou a čistou, ale i hezky vybar­venou a pravi­delně rostlou, v regálech s ovocem napří­klad jablka bez červů a bez strupů na slupce, prostě taková, aby se na ně srdce smálo. A to všechno ještě s náležitou chutí a vůní a za takovou cenu, jakou si mů­žeme dovolit. A protože jsou šlechtilé vůči nám vstřícní, najdeme zde i hrozny vinné révy bez peciček, nebo grepy bez jader. Ovšem všechna ta nejhezčí zelenina a všechno to nej­hezčí ovoce ze všech su­permarketů po celém světě dnes, ať se nám to líbí nebo ne, za své vzezření v drtivé většině vděčí moderní chemii a nejno­vějším trendům šlechtění v podobě me­tod biotech­nolo­gic­kých, kdy nejčastěji ho­voříme o meto­dách „in vitro“, tedy „ve zkumavce“. Pod biotechlogií se ro­zumí jakákoli technolo­gie, která vyu­žívá biologické systémy, živé organismy nebo jejich části k určité produkci, nebo jejich přeměně či jinému specifickému použití. Jsou to vesměs technologie za­ložené na po­znatcích z biologie, kterých se využívá v zemědělství, potravinářství i v medicíně.        

Pod biotechnolige využívané v medicíně dnes patří i tkáňové inžernýrství, které se zabývá pěs­továním buněčných kultur na tkáňových nosičích, nahrazujících umělé implantáty. Buňky mohou být odebrány přímo od pacienta, čímž odpadá nebezpečí odmítnutí implantátu daným organis­mem. Tkáňové inženýrství se stalo populární díky fotografiím laboratorního hlodavce, o němž bulvární plátky tvrdily, že mu vědci prostřednictvím gene­tické manipulace ne­chali narůst lidské ucho. Ve skutečnosti se vědci pokusili vypěstovat lidskou chru­pavku na umě­lohmotném nosiči, ale nedokázali tvořící se tkáň uživit. Proto voperovali umělo­hmotnou kostru osazenou lidskými buňkami pod kůži laboratorní myši, která nemá funkční imu­nitní systém. Or­ganismus myši lid­ské buňky na umělohmotném nosiči přijal a vyživoval je. Protože měl nosič tvar lidského ušního boltce, vypadala myš jako by jí na zádech vyrostlo lid­ské ucho. A tak i zde platí, že zdání mnohdy klame. Je ale pravda, že nejintenzivněji se roz­víjejí­cím odvětvím bio­technologie jsou dnes genetické manipulace, založené na využívání po­znatků z genetiky.  

Vylepšováním vzezření a vlastností různých organismů se lidé zabývají už od starověku. Ale zá­klady vědec­kého experimentování najdeme až u zakladatele genetiky, augustinián­ského mnicha Jana Ře­hoře Mendela, jenž se v Brně zabýval ve 2. polo­vině 19. století hybridi­zací rostlin. Roku 1866 své pokusy a závěry publikoval v knize Versuche über Pflanzenhybriden (Pokusy s rostlin­nými kříženci), avšak jeho práce ne­měla v době jejího vydání žádný ohlas a s postupem času byla zapomenuta. Ke znovuobjevení Mendelovy práce a ke vzniku genetiky jako plnohodnot­ného vědního oboru tak došlo až na po­čátku 20. století, kdy byla pravdivost Mendelových po­znatků, které objasňují základní princip dědičnosti, potvrzena. A jak se nakonec ukázalo, veš­keré dě­dičné či genetické informace organismů jsou obsaženy v molekulách deoxyribonukleové kyse­liny (zkratkou DNA). První mo­lekulu deoxy­ribonukleové kyseliny sice objevil už v roce 1869 švý­carský lé­kař Miecher, avšak charakteristic­kou strukturu DNA objevili až Watson s Crickem. V roce 1953 Crick, Watson a Wil­kins sesta­vili první model DNA s dvojitou šroubovicí, která při­pomíná miniaturní točité schodiště, jehož stupně tvoří takzvané báze. Do začátku sedmdesátých let byla analýza molekuly DNA možná pouze nepřímo. Obrat nastal až se zavedením metody molekulového klonování DNA, detekce specific­kých sekvencí a rychlých metod sekvenace DNA. Tehdy se také začalo dis­kuto­vat o tom, co všechno může lidstvu přinést vývoj genetiky. Po světě začaly vznikat specializo­vané laboratoře, které uváděly nejnovější poznatky genetiky do praxe a přicházely s prvními ge­neticky modifiko­vanými organismy.