Vláda se v současnosti chválí za to, že se jí daří plnit svůj závazek udržovat schodek veřejných financí pod 3 % HDP. To je ale samozřejmostí, nehledě na to, že chlubit se deficitem je samo o sobě jistým druhem protimluvu. Nemůžeme se přece spokojit s nezbytným minimem a být na svůj výkon ještě pyšní. V podmínkách hospodářského růstu a vzhledem k cílům Programového prohlášení vlády by měl být postup vlády výrazně ambicióznější, čemuž musí odpovídat i návrh výdajových rámců na roky 2017 až 2019. Výdajové rámce by měly vytvořit předpoklad pro konstrukci přebytkových rozpočtů. Bohužel při pohledu na současnou vládní rétoriku je placení dluhů státu takřka utopií.

Podle březnových údajů ČSÚ vzrostl HDP v roce 2015 o 4,3 %, což je nejvyšší růst za posledních osm let. Za hospodářským růstem v loňském roce stála především domácí poptávka, přičemž spotřeba domácností i investiční aktivita rostly nejrychleji od roku 2007. Přesto byl výdajový rámec na rok 2015 meziročně vyšší a byl ve finále stejně jako v roce 2014, bohužel, významně překročen.

Dle predikcí českých i mezinárodních institucí se české ekonomice bude dařit i v horizontu navržených výdajových rámců, tedy v letech 2017 až 2019, kdy se má růst pohybovat kolem 2,5 %. Dle dubnové predikce Hospodářské komory ČR by měla česká ekonomika v letošním i příštím roce růst tempem 3,0 %. Predikce pro rok 2018 činí 2,8 % a výhled na rok 2019 je 2,6 %. V porovnání s výjimečným výsledkem roku 2015 se sice jedná o nižší hodnoty, bez jediné pochyby je to ale vývoj výrazně pozitivní a stabilní, který by nám řada evropských zemí mohla závidět.

Na co tedy vláda čeká? Kdy jindy hodlá vést fiskální politiku, která by byla zodpovědná vůči budoucím generacím a nevytěsňovala soukromé investice? Vláda má jedinečný prostor pro hospodářskou politiku zaměřenou v prvé řadě na optimalizaci výdajů státu směrem k větší konkurenceschopnosti českých podnikatelů, a tedy i tuzemské ekonomiky jako celku. To je navíc jeden z cílů současné vlády.