Karol Hrádela: Nejsem přesvědčen, že snižování populace v ČR je správné řešit migrací

Princip diskriminace většiny obyvatel v rozporu s ústavním pořádkem se může některým zdát jako princip uplatňovaný v České republice. Dle řady obyvatel dochází k upřednostňování menšiny vůči většině, cizinců proti obyvatelům ČR atd. Je to pravda?

Podle Listiny základních práv a svobod jsou si lidé rovni v důstojnosti a právech, přičemž Česká republika je založena na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na žádnou výlučnou ideologii, a ani na náboženské vyznání. Z tohoto principu by mělo vyplývat, že by někdo neměl doplácet na jiného, například proto, že je věřící nebo nevěřící, prostě všichni lidé jsou si rovni. Z tohoto hlediska je nutno posuzovat i přístup k náboženským organizacím, k migrantům atd.

Nepopírám, že v několika posledních letech dochází k značnému nárůstu podpory církví ze strany státní moci. V žádném případě nemíním například zpochybňovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 5 As 65/2015-52 ze dne 21. 4. 2016, které bylo zveřejněno na webu Nejvyššího správního soudu. Pouze mne mrzí, že v tomto rozhodnutí NSS zohledňoval práva jedněch osob, ale nezohledňoval jim konkurující práva osob jiných, které se řízení neúčastnily a jejichž práva mohla být narušena nerespektováním principu rovnosti obyvatel. O právech těchto osob přispívat na církevní politiku soud ve skutečnosti rozhodl, aniž by jim umožnil hájit jejich zájmy a názory. Dokonce se Nejvyšší správní soud o principu rovnosti osob v přístupu k náboženství se ani nezmínil. O co se fakticky jedná a proč lze diskutovat, zda citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v souladu s naším ústavním pořádkem?

Podle § 15 školského zákona lze ve školách vyučovat náboženství.

Podle vyhlášky č. 48/2005 Sb. ze dne 18. ledna 2005 o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky v platném znění školy mají mít v průměru nejméně 17 žáků na jednu třídu (§ 4 odst. 1 vyhlášky) s tím, že odchylky jsou stanoveny pro školy s třídami na prvním stupni. V případě, že má škola pouze jednu třídu, je stanoven nejmenší počet žáků na 10 žáků. Vyhláška dále stanoví v § 5 odst. 1, že škola může vyučovat volitelný předmět nebo nepovinný předmět, pokud se k němu přihlásí alespoň 7 žáků. Speciální počty platí i pro děti handicapované, atd.

Náboženství mohou vyučovat zástupci registrované církve nebo náboženské společnosti. Náboženství se vyučuje jako nepovinný předmět. Náboženství pak vyučuje osoba v základním pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy. Touto osobou je orgánem církve nebo náboženské společnosti pověřený zástupce, který splňuje předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle zvláštního předpisu.

Z výše uvedeného vyplývá následující:

1. Církve mohou v některých případech bez souhlasu kohokoliv mimo církev rozhodnout, kdo se stane pedagogickým pracovníkem školy hrazeným školou.

2. Pro výuku náboženství postačí nižší počet zájemců než pro povinnou výuku, přičemž tento počet je např. až několikanásobně nižší než počet žáků např. pro výuku matematiky.

3. Ani žáci, kteří chtějí studovat např. v cizím vyučovacím jazyce, protože je to jejich mateřský jazyk, nemají tak výhodné podmínky výuky ve svém jazyce, jako je určeno pro výuku náboženství. U národnostních menšin je vyžadován počet deseti žáků s příslušností k národnostní menšině.

4. Přijatým výkladem Nejvyššího správního soudu o nároku na zabezpečení výuky náboženství je fakticky rozhodnuto, že veřejné zdroje budou využívány pro prosazování partikulárních zájmů, a to náboženských zájmů, povinně. Tím fakticky na šíření náboženské osvěty připívají ateisté, či osoby z církví, které nemají zvláštní pověření a to přesto, že se stát nemá vázat na náboženství. Je sporné, zda je takovéto nucené přispívání na náboženskou výchovu pouze určitých osob v souladu s principem rovnosti. Pravděpodobně by nikdo neměl výhrady vůči dobrovolné výuce náboženství na školách, pokud by církve, které toho náboženství chtějí vyučovat, refundovaly školám nejen mzdové výdaje, ale i další prostředky na tuto činnost vynakládané. Stejné by pak mělo platit i v případě, že by někdo chtěl na školách vyučovat například předmět ateistická výchova. Nárok na výuku tohto předmětu není v našem právním řádě zakotven na rozdíl od náboženské výchovy některými církvemi.

5. Náboženská svoboda se v ČR vykládá jako právo na šíření určitých náboženství. Neexistuje pravděpodobně jediný judikát či jediné rozhodnutí státních orgánů zakotvující právo na šíření ateismu či víry jiné, než víry registrované církve, kde by realizace tohoto práva byla hrazena z veřejných zdrojů. Ve skutečnosti tak dochází k ekonomickému upřednostňování některých církví na úkor jiných církví a nevěřících.

6. Financování náboženství z veřejných zdrojů, ale i ze soukromých zdrojů osob nespojených s registrovanými církvemi, se projevuje nejenom ve školství, ale i jinde. Stačí připomenout zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a výpočet finančních náhrad poskytovaných církvím podle tohoto zákona, jakož i existenci náboženské redakce ve veřejné televizi, otevření „kaple“ v budově Parlamentu, nedávno náboženský svátek prohlášený za nový státní svátek atd. Tlak na ekonomickou podporu církví a růst jejich vlivu i za pomoci jejich financování z veřejných zdrojů dle mého přesvědčení stále narůstá. Zájmům církví hodně ustupuje i ČSSD. Skoro to vypadá na postupnou změnu v její politice od poslední volby předsedy ČSSD. Princip rovnosti osob je opomíjen.

Nerespektování principu rovnosti vidíme i při řešení problematiky migrace.

Ve veřejnoprávní televizi jsme například ve středu večer slyšeli rozhovor Jany Wolfové, místopředsedkyně Bloku proti islámu, na straně jedné a na straně druhé „demokraticky vyvážené skupiny“ tvořené bývalou mluvčí Michaela Kocába, exministra za stranu Zelených, Leilou Abbasovou, a Karlem Janečkem, který v minulosti dlouhodobě podporoval politiku KDU – ČSL a Strany Zelených např. v senátních volbách. Vztah KDU-ČSL a jejího nejčastějšího koaličního partnera k migraci, k financování církví či k prezidentovi republiky je dlouhodobě známý.

V diskusi jsme byli uklidňováni zástupci většinové skupiny diskutujících, že z migrace nehrozí velké nebezpečí, že je dokonce žádoucí například v souvislosti se snižováním populace v ČR.

Nejsem přesvědčen, že snižování populace v České republice je správné řešit migrací. Tento argument považuji za zavádějící a chybný. Moderátor na něj samozřejmě nereagoval, čemuž se ani nikdo po jeho diskusi s hejtmanem Haškem asi nediví.

V České republice máme historické zkušenosti se zlepšením porodnosti při zavedení ekonomických stimulů pro zvyšování populace. Její růst nevyžadoval jakoukoliv migraci. Podpora zvyšování porodnosti ze strany státu je dle mne nyní nedostatečná.

Má se vyplácet 6, 75 mil. Kč za každého žadatele o azyl, jehož by stát odmítl přijmout. Tím se má vytvářet tlak na přijímání migrantů. Tato částka má znamenat, že se migranti mají mít lépe než čeští občané. Přesahuje částku, kterou potřebují české rodiny na zabezpečení své existence. Pokud by tuto částku stát „věnoval“ místo výpalného za nepřijetí migranta rodině, které bude mít dítě, tak by stát vyplatil na měsíčně na jedno dítě zhruba 28.125,- Kč (za 20 let od narození do průměrného zapojení dítěte do pracovního procesu). Myslím si, že taková částka by byla mnohem efektivnější, pokud by byla vyplácena na české děti a na zkvalitňování jejich výchovy, než na výplatu výpalného za migranty. Tím samozřejmě nepopírám nutnost pomáhat lidem v nouzi. Takovíto lidé, kterým jsem připraven pomáhat, však většinou neutíkají z bezpečné země do jiné země.

Proč tvrdím, že se migranti mají mít lépe než průměrný český občan? Podle údajů ČSÚ zveřejněného 11. 3. 2016 byla průměrná hrubá mzda z níž české rodiny zabezpečují obživu svých členů a to i nevýdělečných 28.152,- Kč. Dosahovala přibližně částky, která se má vyplácet na odvrácení migrace ve prospěch států, které migranty přijmou například i pro to, že migrace má řešit jejich problémy a představitelé těchto států si migranty ve skutečnosti pozvou. Zvací stát si tak nechá platit jiným za to, že si někoho pozve. Zajímavé chápání rovnosti a humanity. Skoro stejné, jako rovnost před zákonem spočívající v tom, že si někdo z peněz jiných nechá platit šíření svých soukromých zájmů a názorů.