To se projevilo i v přístupu veřejných sdělovacích prostředků. Oponenti tohoto zákona měli mnohem menší příležitost vystupovat, než jeho zastánci. Po přijetí zákona jsem zastupoval skupinu senátorů, kteří zákon napadli u Ústavního soudu. Těmito senátory byli někteří senátoři ČSSD (necelých 30%), všichni senátoři Severočechů a KSČM. Až po nás se na Ústavní soud obrátili poslanci z řad ČSSD a KSČM.

Senátoři jako jediní požadovali nejen zrušení celého zákona, ale protože předpokládali na základě provedených analýz, že Ústavní soud nevyhoví tomuto návrhu, domáhali se alternativě zrušení několika bodů či slov z textu zákona. Dosáhli tak mimořádného úspěchu. Ústavní soud na základě jejich návrhu vypustil ze zákona požadavek, aby se vracel i majetek, za který byla případně poskytnuta náhrada. Tato náhrada by odpovídala tehdejším předpisům z dob první republiky, ale obtížně by obstála dnešním pohledem. Senátoři nechtěli, aby církve případně majetek dostaly v minulosti zaplacený, a nyní se jim znovu vydával, a to bez plnění Obávali jsme se, že někteří političtí představitelé se budou snažit zabránit změně zákona v souladu s vůlí většiny národa tím, že dojde k uzavřením Konkordátu, tj. smlouvy, která má podle naší ústavy vyšší právní sílu než zákon. Předpokládali jsme, že se bude vydávat případně i majetek, za který byla poskytnuta náhrada, protože se výplata náhrad nebude prověřovat. To mne vedlo k dalšímu sledování této věci.

Nenechal jsem se tak zastrašit škodou v řádech desítek tisíc korun, ke které došlo dvojím vykradením mého automobilu před jednáním u Ústavního soudu, a to pod kamerou průmyslové televize, aniž by byli dopadeni pachatelé prvního trestného činu. Ti mi odnesli nejenom věci běžné, ale i podklady pro jednání Ústavního soudu včetně zahraniční literatury. Policie dopadla a identifikovala až následného pachatele, který se pouze zajímal o to, co se dá zpeněžit.