I přesto, že jsem hlavní autorkou ekologické části programu s názvem „Udržitelný rozvoj životního prostředí a energetiky" nebylo mi umožněno vystoupit s přednesem programu na sjezdu. Proč? Údajně jsem prý včas nepodala členskou přihlášku. Je zřejmě úplně jedno, že jsem téměř šest měsíců předtím usilovně pracovala na znění a obsahu programu, aby byl co nejlepší.

Chodila pravidelně na pracovní schůzky a mnohá jednání k panu Paroubkovi. Vyhotovovala pro něj z dobré vůle ve svém volném čase vedle své živnosti ekologické poradkyně různé návrhy interpelací, odborná vyjádření a další dokumenty v oblasti ochrany životního prostředí během posledního roku. Psala odborné články na web Vaše Věc. A že jich bylo, každý se může přesvědčit. Připravila ekologický program pro veřejnou prezentaci, samozřejmě, pro své vystoupení. Byla osobně zvána na křty všech jeho posledních knih i včetně následných přátelských posezení. Mohla jsem se tedy asi považovat za jeho spolupracovnici. To vše bylo najednou zapomenuto pár dní před sjezdem. Údajně prý proto, že jenom člen strany může přednášet program. Přitom v návrhu programu sjezdu je doslova napsáno: „6. Projevy jednotlivých odborných mluvčích a se stranou spolupracujících expertů k programu strany". Mohla jsem tedy klidně vystoupit jako ten spolupracující expert, za kterého jsem také byla zřejmě po celou dobu brána. To vše bylo najednou zapomenuto, a panem Paroubkem mi bylo dokonce řečeno, že se vůbec již nemám věnovat programu, ale jenom přispívání do jeho časopisu! Tak mi to bylo sděleno prosím krátce telefonicky a ještě prostředníkem! Po vší té mnohaměsíční usilovné práci jsem již nestála panu Paroubkovi ani za to, aby mi takovou důležitou věc sdělil sám osobně a zvláště jako ženě alespoň trochu citlivěji a pochopitelněji. Jak se takový zvrat dá nazvat? Ubohým podrazem, podvodem, zradou nebo zbabělostí, či snad sprostým zneužitím občana politikem?

Pravý důvod asi bude někde jinde než ve formální členské přihlášce. Pan Paroubek mi v začátcích naší spolupráce několikrát zdůrazňoval, že je pro otevřené a slušné jednání a vztahy. To jsem vítala, protože to také vyznávám. Proto jsem si pár dní předtím dovolila říct panu Paroubkovi otevřeně svůj názor na některé věci, které mně již delší dobu trápily. Asi jsem chtěla něco zlepšit k lepšímu, ovšem zřejmě jsem na svou otevřenost a upřímnost doplatila sama (jak paradoxní a typické). Šlo o rozpory mezi námi v některých odborných, pracovních, ale i lidských záležitostech, ve kterých jsem vyjádřila svou nelibost, zejména: v přístupu pana Paroubka k problematice řešení kalů z ostravských lagun a jejich spalování v cementárně v Čížkovicích, v záležitosti (ne)výstavby jezů na Labi (zejména v Děčíně, jsem proti těmto neekologickým stavbám) či prolomení těžebních limitů v Severních Čechách.