Zvolené označení je slovní hříčka založená na dvou anglických slovech: tax čili daň a transparency neboli průhlednost. Nápad se zrodil v hlavě právníka Evropské komise Ondřeje Vondráčka a svým způsobem reaguje na odhalení z konce loňského roku, podle něhož stovky nadnárodních firem uzavřely v minulosti s Lucemburkem tajné dohody, které jim zajišťovaly nižší daně (v angličtině bývá aféra označovaná jako LuxLeaks).
Jak by to celé mělo fungovat, vysvětluje serveru HlídacíPes.org europoslanec Tomáš Zdechovský.
„Snažíme se přijít s úplně novým konceptem placení korporátních daní. Platit daně, tam kde podnikám, by pro majitele firem měla být společenská odpovědnost. Nikoli že budou daně převalovat přes různé odpočty v těch zemích, kde si domluví výhodnější podmínky. Firmy by se ucházely o značku ‚taxparentní‘. Dostala by je ta, která splní dvě podmínky: odvedla by na daních 11,25 procenta z příjmu a zároveň odkryla vlastnickou strukturu.“
Jak jste dospěli k číslu 11,25 procent?
Je to průměr dvou nejnižších zákonných sazeb daně z příjmu v Evropské unii – Bulharska 10 procent a Irska 12,5 procent. Pro podnikatele by to mělo být přijatelné. Nehrozí, že by docházelo k diskriminaci firem z jakékoli země EU. Jde o to, aby se zabránilo excesům typu jednoprocentní daňová sazba jako v některých státech.
Když bude firma platit 11,25 procenta, nebudeme se ptát na vlastnickou strukturu. Ale pokud by chtěla dostat taxparentní značku, jíž se bude moci prezentovat podobně jako Fair Trade společnosti, bude muset mít zároveň otevřenou vlastnickou strukturu. To je nejvyšší stupeň.
Nikoliv jednotná daň, ale minimum
V Česku je korporátní daň firem 19 procent, v EU je průměrná daň přes 23 procent. Těch 11,25 procenta má být tedy doporučení členským státům?
To číslo nepředstavuje sjednocenou evropskou firemní daň. Firmy by dál beze změny platily tolik, kolik po nich státy chtějí – 33 procent ve Francii, 19 v Česku, 12,5 v Irsku. To by se nijak nezměnilo. Ale 11,25 procenta by byla minimální hranice pro získání taxparentní značky. Pokud firma působí v různých zemích a průměr toho, co skutečně platí na firemních daních ve všech zemích, je nad 11,25 procenta, pak může získat taxparentní značku. Pokud se naopak různými triky vyhýbá placení daní v jednotlivých zemích, takže se dostane pod 11,25 procenta, musela by svou skutečnou míru zdanění sdělit spotřebiteli. Spotřebitel by tak věděl, které firmy daně poctivě platí a které nikoli, a mohl podle toho nakupovat.
Jak chcete firmy přimět, aby na toto přistoupily?
Přinutí je zákazníci. Proč bych měl kupovat zboží od firmy, která neplatí daně?
Protože jste třeba zákazník, který řeší víc cenu rohlíku než to, zda pekař platí daně.
Jsem zákazník, který je inteligentní a poučený. Musíme lidi vzdělávat a říkat jim, že firmy, které neplatí daně třeba v naší republice, nás okrádají a větší daně kvůli tomu pak musíme platit my. Nedokážeme-li správně daně vybírat, daňové zatížení se nám nikdy nesníží. Je potřeba zaplatit fungování státu, proto potřebujeme dostat do evropských rozpočtů daně i těch velikých firem, které odvádějí obrovské částky. Nepotřebujeme, aby si je přes nejrůznější ostrovy přetransformovaly do svých zisků.
Prodejte transparentnost zákazníkům
Mluvíme zejména o globálních hráčích. Zeptám se znovu, jaká by měla být jejich hlavní motivace?
Základním principem taxparentnosti je transparentnost a pozitivní motivace. To znamená, že když budou odvádět daně v určité výši, nikdo po nich nebude požadovat vlastnickou strukturu, nebudou mít problém s daňovým úřadem. V momentě, kdy firmy odvádějí méně, tak se na ně stát soustředí a kontroluje je. Navíc díky taxparentní značce chceme umožnit firmám, které daně řádně platí, aby mohly tento fakt „prodat“ zákazníkům. Poctivé firmy by tak mohly vydělat na tom, že odvádějí daně. To je převratná myšlenka.
Taxparency by měla tedy být na bázi dobrovolnosti?
Nepůjde o nařízení, ale dobrovolné plnění. Firma by tak mohla získat značku, která z ní udělá transparentního hráče. Zkusme se dívat na daně seriózně. Představte si, že podnikatelem roku by se nemohl stát nikdo, kdo nebude daňově transparentní. Zároveň celá společnost vyvolá poptávku, aby se kupovaly produkty těch firem, které v té dané zemi platí korporátní daně.
Platit daně je normální, ale musíme diskutovat o jejich přiměřenosti a využití. Nesmí to být nastavené tak, že dávám peníze do černé díry a platím z toho nesmysly. Z toho vyplývá, že státní správa se musí chovat racionálně, aby měly firmy o důvod víc daně platit.
V jaké fázi se Taxparency nyní nachází?
Zatím se nám povedlo projekt z velké části představit, teď bychom jej chtěli dostat do legislativního procesu. Ještě lepší by bylo, kdyby si ho vzala za svůj Evropská komise nebo Evropská rada. Kolegové již hovořili s premiérem Bohuslavem Sobotkou i ministrem financí Andrejem Babišem. Stálo by za to, aby s tím Česká republika přišla jako s návrhem řešením takzvaného Lux Leaks. Abychom to byli my, kdo tuto myšlenku přinese do Evropské unie.
Brusel by to pak měl vydat jako doporučení. Do kompetence unie daně nespadají, nicméně řada států po Lux Leaks přiznává, že by právě podobné doporučení uvítala. Chtěly by také, aby se státy dobrovolně zavázaly, že nebudou individuálně měnit daňové povinnosti nadnárodních firem.
Psáno pro HlidaciPes.org, Ústav nezávislé žurnalistiky.
Psali jsme:
autor: HlidaciPes.org
_profil_top.jpg)
