Devětatřicetitunový pohyblivý kolos hlavy Franze Kafky je sestaven z pater, která se otáčejí po nesourodých osách, čímž možná vzniká dojem jakési mnohovrstevnatosti lidské osobnosti. David Černý v propagačním videu vysvětluje svůj koncept tak, že „Kafka velmi ovlivnil Prahu a tudíž do centra jeho hlava patří".
Já marně hledám jakékoli další souvislosti mezi sochou a Franzem Kafkou a spíš se mi zdá, že jméno bylo soše vybráno kvůli efektivitě. S odkazem Franze Kafky má socha totiž hodně málo společného, kromě toho, že Kafka měl také obličej s nosem, očima a po stranách hlavy dvě uši. Pokud se pletu, budu ráda, když mě někdo vyvede z omylu, ale za třicet miliónů by se jistě dala do centra Prahy pořídit kvalitnější socha, ne nutně řemeslně kvalitnější, ale s obsahem a významem. Franz Kafka žil těžce, protrpěl se svým životem k existenciální poetice a stal se symbolem nemožnosti boje jednoho slabého jedince proti mechanizované, byrokratizované modernitě. Své utrpení přetavil v temný, svébytný, ponurý a kouzelný jazyk, který navíc jemně protkal humorem. Kafku není snadné číst, ale stojí to za to. Člověk pak ve své samotě není tak sám.

Chápu, že nestačí napsat, že socha Franze Kafky od Davida Černého se mi zdá být ošklivá a prázdná, i když je to přesně to, co si myslím. Černému nelze upřít, že měl v minulosti pár dobrých nápadů a pražský veřejný prostor díky němu získal v některých místech vtip. Mám na mysli třeba obráceného koně v Lucerně nebo černá miminka na Žižkovské věži. Za jeho díly nikdy nestály silné, charismatické myšlenky, ale spíš jednoduché, dětinské nápady narušující někdy docela příjemně vážnost situace. Možná proto se mu podařilo navázat kontakt s širokou veřejností, která jej jako jednoho z mála současných umělců zná a dokonce se jeho dílům ráda směje. Dalo by se říct, že David Černý je takový Zdeněk Troška české výtvarné scény.