Evoluční rozrůznění  myšlenkových pochodů se u lidí lokalizovalo do mozkové oblasti prefrontálního kortexu, kterou lze označit jako místo svědomí, které je úzce propojené s centrem pamětí. Tak vlastně paměť nastoluje svědomí. Ponořením se do minulosti či zavzpomínání na  dávné situace,  lze aktivovat místo pro svědomí, které člověku dává informační signál, že vykonaný skutek byl či nebyl v souladu s neurokortexovým založením myslícího organismu. Tak vlastně v mysli přetrvávají stopy, které lze zahrnout do míst pro  svědomí, i když paměť jej může absorbovat. V evolučním vývoji mozková  centra paměti byla mnohem dříve vyvinuta než mozková centra pro svědomí, i když jsou vzájemně propojena. Tak vlastně zeslabující pocit svědomí časem pohlcuje paměť, která i časem slábne, takže pocit svědomí vymizí. Tyto vazby se netýkají jenom skutků, které se již staly, ale také těch, o kterých člověk přemýšlí do budoucnosti. Lze přijmout, že do formování svědomí se promítají různé prvky jako objektivity, nestrannosti, zavinění, odpovědnosti,  až po různé stavy výčitek a poruch mysli. Na formování svědomí má vliv vztah matky a jejího dítěte, který je vůbec nejdelší v celé živočišné říši.  Evoluce tak postavila člověka  na nejvyšší stupeň v zajištění péče o své potomky. Když matka  opustí v ranném věku své dítě, tak pak již dospělý jedinec si pokládá otázku, proč to udělala a zda neměla výčitky svědomí. Matka někdy odpovídá, že si nebyla jistá, zda by uživila či vychovala své dítě, tak musela potlačit  jakékoliv výčitky svědomí. Z toho je zřejmé, že fysiologicky nad svědomím jsou další myšlenkové pochody souvisící s existencí člověka a jeho bytím. U některých zvířat o nějakém svědomím nemůže být žádná řeč, protože jejich rodiče zabíjejí svá mláďata, když instinkt jim velí, že by nepřežila. To se děje i u některých šelem, které navíc si uvědomují, které mládě je nejslabší a které pro to obětují. Takže ze živočišné říše nejsou žádné solidní podklady  o existenci svědomí.  Jedině člověk si vytvořil tento pojem, s kterým se snaží různým způsobem  manipulovat.

        Člověk by tedy měl vědět, co je podstatou svědomí a jestli pro to jsou vůbec vytvořeny nějaká mozková místa či stopy. Ze zkušenosti lidí vyplývá, že tyto stopy mohou časem vyprchávat a nebo v případě silného vjemu přetrvávat po celý život. Člověk si tak může opakovaně zavzpomínat a vybavovat činy, na které se v sebereflexi aktivuje svědomí.  Tato regulace se může  týkat i budoucnosti a to aniž byl daný skutek vykonán. Zde člověk dostane informační signál, že zamýšlený čin prostě nemůže vykonat, protože na to „nemá patřičné svědomí" a nebo naopak čin vykoná bez jakýchkoliv výčitek svědomí. Dalo by se i říci, že míra svědomí zamýšlených činu je menší než míra činů již spáchaných, protože vědomí má nad tím kontrolu. To se týká mozkové neuronové hierarchie u normálních zdravých lidí, protože u patologicky uvažujících lidí dochází k celé škále narušení těchto myšlenkových vazeb. V tom nejjednodušším případě se setkáváme i s lidmi, kteří se radují z neštěstí druhých, na kterém nesou určitý podíl. Z toho je zřejmé, že signální transdukce a interakce mezi nervovými  buňkami jsou velmi složité a tak je evolučně velmi obtížné sestavovat  ty nejsprávnější kombinace pro propojení neuronů ve vytváření  svědomí.

         Někteří lidé mohou mít vlivem své nemoci či svého duševního stavu svědomí    silně utlumeno, což se projevuje různým způsobem. Poměrně velká skupina lidí nemá nastoleny výčitky svědomí, a tak se dopouštějí poměrně velkého rozsahu  nejrůznějších přečinů, které se mohou periodicky opakovat. Tito lidé jsou bez jakýchkoliv výčitek  schopni posílat lidi na smrt, či krást velké částky či majetek ze společného vlastnictví. To by mohlo ukazovat na to, že hladina svědomí je rozdílná pro různé činy a i pro různé osoby. Svědomí tak může být vyvinuto v různé míře u každého člověka, ale může být  posuzováno u něj také druhými lidmi. Jsou lidé, kteří tak přebírají svědomí, či mají výčitky svědomí za druhé, aniž něco spáchali. Tento pocit se dá přirovnat, jako kdyby brečeli u nesprávného hrobu.  Čím ale víc se nad svědomím uvažuje, tím víc se člověk dostává do kategorie těžko definovaných pojmů a vztahů. Lze říci, že svědomí souvisí s pamětí, a tak člověk, který nemá paměť, tak také nemá svědomí. Svědomí je ve stejné kategorii   jako jsou třeba pravda, čest a několik jiných slov, pro které nejsou spolehlivé definice. A také ani nemohou být. Když se začne uvažovat, co je vlastně podstatou vzniku svědomí, tak se člověk dostává  až na počátek lidského života. Tady je otázka, zda člověku je dáno svědomí geneticky do vínku a nebo se vytváří pod vlivem nejrůznějších vjemů od nejútlejšího věku.  Proto nelze  spolehlivě říci, zda se lidí s dobrým  či se špatným   svědomím rodí, protože nejsou solidní podklady, že svědomí by bylo geneticky determinováno.  To je něco podobného, zda vrazi mají pro svou zločinnost genetické dispozice. Ještě v minulém století byly snahy z antroposomatických a z antropotypologických studií nalézt třeba na lebce lokalizace, které by se daly dát do vztahu k jejich kriminální činnosti. Něco obdobného bylo vyhodnocování dermatologických obrazců či papilárních linií. V současnosti  nejsou známy příslušné geny podílející se na    utváření svědomí. Lze si jenom představit, že příslušná mozková mikrooblast formující  svědomí,  je naplňována více či méně těmito vjemy.  Svědomí se  může vytvářet na základě sekvence různých vjemů, které zanechávají myšlenkové stopy a to již od nejútlejšího věku. Je to něco obdobného jako, když člověk se učí jazyk a chápat význam slov. Svědomí, coby nepatrná myšlenková vazba se vytváří teprve během několika roků života  a to na základě kontrastu posuzování dobra a zla. Člověk přijde na svět bez jakéhokoliv svědomí a teprve časem, jak začne přemýšlet, tak se mu svědomí začíná formovat  a to i s možností jeho aktivace. Svědomí jeví velkou plastičnost, která je ovlivňována celou řadou jevů. Tyto jevy mohou být rozličné povahy, tak jak se začínají fixovat do lidského jednání. Zde se uplatňuje neuvěřitelné množství situací a vjemů, z kterých si každý odnáší velmi malý zlomek promítající se do jeho  paměťových a myšlenkových struktur. Zde nejde jenom o chování a jednání dominantních lidí a zvířat, ale i o zesilující vjemy, které lze získat výchovou, četbou, různými rituály. Mnoho lidí mají vypěstovaný cit pro svědomí a dobře ví  co  „výčitky svědomí" mohou  znamenat. Zde je různá míra sebereflexe a to i z hlediska času. Tyto výčitky na ně přichází, pokud by udělali nějakou nesprávnost,  či by ublížili někomu a něčemu. A tak se  svědomí dává do souvislosti s pravdivým přístupem k životu. Svědomí je  jako balonek, jehož obsah  se  zvětšuje nebo zmenšuje. Špatné svědomí se lidem během života stává přítěží, protože je strhává v jejich dalších činnostech. Člověk se žádným svědomím, či s dobrým svědomím je na tom psychicky lépe, než člověk se špatným svědomím.  Ti lidé si pak uvědomují, že zlé či černé svědomí je nejlépe zapudit či vygumovat. To se někomu lehce daří, protože existuje plastičnost svědomí. Svědomí jako myšlenkový pochod není nikterak konstantní, ale lze jej je eliminovat. U velmi starých lidí je jejich  svědomí  utlumeno či vytěsněno již nastupující demencí.