Zásadní věc, která se dnes vrací jako bumerang ve formě nových poplatků, byla skutečnost, že si ony třicetikorunové poplatky zdravotnická zařízení ponechávala, místo aby je poukazovala nemocenským pokladnám pacientů. Uznávám, že při takové výši poplatků to možné nebylo, respektive by to představovalo neúměrnou administrativní zátěž, ale bylo možné systém vybudovat jinak, například s poplatkem za kalendářní čtvrtletí třeba 200 CZK a převáděným zdravotnickým pojišťovnám, s opatřením, že pacient s převodkou ke specialistovi(-ům) již další poplatek neplatí, jen prvnímu lékaři. Takový poplatek by již značně omezoval pacientský turismus po ordinacích – kdo nemá převodku, od toho se vybere 200 CZK/čtvrtletí.