Ústředním inspiračním textem jejího života bylo Ježíšovo podobenství z 25. kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš zde o sobě říká: „Pojďte, požehnaní, neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou,“ a pokračuje, „cokoli z toho jste udělali jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“
Jako Ježíš ve své době, i Matka Tereza svým indickým vystoupením atakovala společenský řád. Ježíšovou i její absolutní prioritou byl nejchudší člověk jako obraz Boží, jako dítě Boží. Odmítla logiku, podle níž je pozemský život člověka jen příležitostí k lepšímu životu po smrti, a čím ubožeji zemře, tím to pro něj v příštím životě bude lepší. Její činnost byla nábožensko-společenskou výzvou hinduistické společnosti, stejně jako jí jsou její sestry všem společnostem, ve kterých pracují (i u nás jsem na jejich adresu slyšel kritiku a pomluvy). Její sestry, byť se to tak zvenku jeví, nekonají sociální práci, jejich cílem není „starat se o chudé“. Jejich cílem je ty nejchudší ve společnosti vyhledat a svou činností a přítomností jim ukazovat, že právě oni jsou preferovaným objektem Boží lásky.
Je častým jevem v západní společnosti, jako je naše, že lidé „milují chudobu, ale štítí se chudého“. Je snadnější dát sestrám tisícovku „na bezdomovce“, ale konkrétního člověka na ulici potom obejít nebo si v tramvaji odsednout. Stalo se zvykem myslet si, že se „o ně přece starají sestry“, že se „má postarat stát“. Ostatně, „bezdomovci si za to stejně mohou sami“, nebo, případně, „život na ulici je jejich volba“ (dvě nejobecnější lži).
Sestry si to nemyslí, a nemyslela si to ani Matka Tereza. Slyší Ježíše, který na kříži křičí „Žízním!“ (a pod každým křížem ve svých domech to sestry mají napsáno). Je příznačné, že Matka Tereza je svatořečena v době, kdy je celý svět v pohybu. Ježíš ve výše citovaném evangelním textu říká „byl jsem na cestách, a ujali jste se mne“, řecky „byl jsem xenos“, cizinec. Jak je ale potom možné, že je právě naše česká „křesťanská“ kultura tak xenofobní?
Světci, ti jediní skuteční umělci života, nás smrtelníky především učí, abychom se – chceme-li vydávat naši evropskou kulturu za křesťanskou – na svět kolem sebe znovu a znovu dívali Ježíšovýma očima, znovu a znovu zkoušeli jeho evangelium brát vážně. Evangelium není šaríja, právo, podle kterého by měla fungovat společnost. Je návodem k osobní proměně konkrétního člověka, díky kterému může i společnost být lidštější a skutečně takovou, za kterou se chce vydávat. Jedním z takových příkladů je pro mne Angela Merkel.
Ladislav Heryán
salesián, teolog, pedagog
Psáno pro www.ikdp.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
