Ústředním inspiračním textem jejího života bylo Ježíšovo podobenství z 25. kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš zde o sobě říká: „Pojďte, požehnaní, neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou,“ a pokračuje, „cokoli z toho jste udělali jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Jako Ježíš ve své době, i Matka Tereza svým indickým vystoupením atakovala společenský řád. Ježíšovou i její absolutní prioritou byl nejchudší člověk jako obraz Boží, jako dítě Boží. Odmítla logiku, podle níž je pozemský život člověka jen příležitostí k lepšímu životu po smrti, a čím ubožeji zemře, tím to pro něj v příštím životě bude lepší. Její činnost byla nábožensko-společenskou výzvou hinduistické společnosti, stejně jako jí jsou její sestry všem společnostem, ve kterých pracují (i u nás jsem na jejich adresu slyšel kritiku a pomluvy). Její sestry, byť se to tak zvenku jeví, nekonají sociální práci, jejich cílem není „starat se o chudé“. Jejich cílem je ty nejchudší ve společnosti vyhledat a svou činností a přítomností jim ukazovat, že právě oni jsou preferovaným objektem Boží lásky.

Je častým jevem v západní společnosti, jako je naše, že lidé „milují chudobu, ale štítí se chudého“. Je snadnější dát sestrám tisícovku „na bezdomovce“, ale konkrétního člověka na ulici potom obejít nebo si v tramvaji odsednout. Stalo se zvykem myslet si, že se „o ně přece starají sestry“, že se „má postarat stát“. Ostatně, „bezdomovci si za to stejně mohou sami“, nebo, případně, „život na ulici je jejich volba“ (dvě nejobecnější lži).