Vlastně mají do jisté míry pravdu. Ale kromě toho, že narážejí na rozpor mezi legitimitou a legalitou (a tedy na starou otázku, že ne vše, co udělat smím, je i správné udělat), tak také – někteří možná bezděčně – ukazují na jádro problému: na současné postavení centrálních bank v systému státní správy a na rozsah jejich působnosti v ekonomice. A tím vlastně pomáhají otevřít podstatné téma, kolem kterého mnozí stále chodí po špičkách: není načase začít se bavit o možném přehodnocení role a kompetencí centrálních bank? Pro nás pouliční ekonomy je to téma už dávno, je tedy možná načase, aby následovali i ti ekonomové, kteří po ulici nikdy nechodí.

Ne, toto téma není nijak svatokrádežné, i když při jeho zmínce okamžitě vstanou noví bojovníci hájící nezávislost a nedotknutelnost některých výsostných institucí. A budou chtít pokus o nastolené této debaty vykládat jako pokus o připoutání centrální banky k exekutivě a o snížení míry nezávislosti jejího rozhodování na aktuální politické moci.

Ale to by se svým výstřelem ocitli zcela mimo terč. Nejde totiž o debatu o vztahu exekutivy a bankovní rady či o rozdělení některých pravomocí mezi ČNB a jiné instituce (vláda, ministerstvo financí…). Nejde totiž vůbec o „nezávislost“ centrálních bankéřů. Jde o nezávislost mnohem důležitější. O nezávislost trhu na vnějších voluntaristických zásazích, na umělých necitlivých impulsech a bariérách. A o to, zda tlačením tržních subjektů k jiným rozhodnutím, než ke kterým by dospěli vlastní svobodnou úvahou o svých množných příštích pohybech na trhu, netlačíme ekonomiku jako celek k suboptimálnímu chování, ke špatné alokaci zdrojů, k chybnému a neefektivnímu rozhodování.