Deset let od chvíle, kdy si několik politiků a policejních velitelů chtělo nahnat body u části veřejnosti a poslalo tisíc obrněných policistů proti mládeži, která si udělala mejdan na louce.

Nebyl jsem tehdy žádným přítelem akcí zvaných technoparty. Většinou byly svolány pirátsky a stovky až tisíce mladých dredařů obvykle bezohledně obsadily bez povolení cizí pozemek a na něm pár dnů prováděly bezuzdné reje. A že bych musel to jejich tuc tuc, to taky ne. Takže když jsem před deseti lety vyjížděl v tom hrozném vedru do Mnichova a míjel místo činu, moc pochopení jsem pro ty partičky neměl. Blokovaly odbočovací pruh, obsadily poslední benzínku před hranicemi, venčily tam své psy, skoupily pití, okupovaly toalety. A taky si ovazovaly různá zranění.  A další zranění. I rány na hlavě. Ti tam teda řádili, říkal jsem si a pokračoval dál.

O pár hodin později už jsem seděl v malém mnichovském pivovaru a do telefonu se mi valila jedna esemeska za druhou. Od velmi informovaných lidí. Jedna hrůza větší než druhá. Tak ne cizí pozemek bez povolení ale řádně najatý se souhlasem majitele. Tak ne pirátsky ale řádně ohlášeni. Ale hlavně: tisíc ozbrojených policistů proti osmnácti, dvacetiletým klukům a holkám, obušky, chvaty, kopání, bití i ležících, nemožnost útěku. A můj postoj k těm technařům se pod tíhou informací měnil, klidně to přiznám.