Temný hluboký hvozd. Vítr skučí mezi suchými stromy, cáry mračen zpola zakrývají bledý úplněk. Skalinami se nese skřípot, praskání a další děsivé zvuky. Na pokroucené větvi sedí vedle sebe dvě sovy a mlčky civí do nevlídné sloty. V tom jedna z nich udělá „Hůůů!“ Načež druhá leknutím málem spadne a vyčítavě zvolá na tu houkací „Co mě strašíš, ty jedna…!“

Strach je nejsilnější motivací. Nikdo ze zištnosti nepoběží tak rychle, jako když se opravu bojí, zvláště o své blízké. Se strachem pracují spisovatelé, režiséři, ale také marketingoví tvůrci či naháněči náboženských sekt. A – pochopitelně – i ideologové a autoři předvolebních kampaní. A tak soutěžící politické subjekty velmi často a mnohdy i úspěšně straší jeden před druhým.

Ale nejen to. Navzájem se straší, ale současně i obviňují ze strašení. Se strašením to totiž není jen tak. Není strašení jako strašení. Pokud straší ti hodní, pak straší před reálnými hrozbami. Pokud ale straší ti nehodní, pak vždy před hrozbami fiktivními.