Stojí nad městem v svý nehynoucí slávě/ dvěstědvaaosmdesát/ to je ta vejška z který shlíží dolů na svět/ jó čím jsme starší tím víc ji mám rád / reggae jak Kingstontownu černější než káva / není to ryba a není to rak / sbor jižních veteránů se sekyrkou mává / hudebně zábavnej brak / nemaj tu rádi vetřelecký tváře / takový vyhazujou z Houtyše ven / hlavy až v oblacích a kolem svatozáře / z dálky to vypadá hůř než zlej sen /

Ano, v té době byla Hanspaulka pojmem, a nejenom v muzice. Prostě to tu žilo, svobodně a posvém. Když ve dvacátých letech na místech někdejších vinic, zahrad a usedlostí Hanspaulka coby vilová čtvrť vznikala, sestehovala se sem hlavně vyšší střední třída: lékaři, právníci, učitelé. Několik unikátních vil si tu nechali postavit i skutečně zámožní Pražané.

O třicet let později se také sem dovalila vlna poválečné plebejizace, na volné plácky mezi vilami se vtěstnalo několik paneláčků a bytovek. Sociální struktura se tak značně rozrůznila. Což dětem v padesátých a šedesátých letech moc nevadilo, honily se spolu po parcích a Šáreckým údolím syn advokáta se synkem zámečníka z Kolbenky.

Jenže přeci jen nějaký ten doktorský synek měl západní kontakty a tedy doma ta správná elpíčka, synek od pana profesora k dispozici garáž pro zkušebnu a dcerka od řezníka zas trochu kapitálu na nástroje a aparaturu. A už to jelo.