Budete za nekulturního barbara, ne za toho, kdo hájí právo lidí vybrat si za své peníze hodnotu, kterou sami oceňují.

Bojovníci za stamilionové dotace do kultury by zjevně chtěli žít ve světě, kde stát nečeká, až si jeho obyvatelé vyberou hodnoty (i kulturní, i umělecké) podle své volby a dobrovolně za ně zaplatí, ale kde vezme lidem násilně jejich peníze a těmi určité hodnoty zaplatí sám. Pak stát vybrané hodnoty zadarmo či pod cenou nabídne těm, kteří za nových, zvýhodněných podmínek budou mít o „konzumaci“ těchto hodnot zájem. Zároveň vymahači veřejných peněz volají po explicitních zásadách, podle kterých by si stát či jím pověřené instituce tyto umělé podpory hodné hodnoty vybíral.

Vzali by si ale tito kulturně se tvářící lidé něco takového na svědomí? Kam jdou peníze „na kulturu“? Kromě institucí pečujících o národní kulturní dědictví jde přece především o živou kulturu, která je v mnoha ohledech vlastně svého druhu podnikáním, „šoubyznysem“, jehož náklady je třeba nějak zaplatit. Jak do něj chtějí vymahači dotací vstupovat? Filmy točí producentské firmy na své riziko a podle svého uvážení. Vyberou kulturaktivisté některé z konkurujících subjektů a zvýhodní je selektivním rozdělením veřejných peněz? A které? A jak k tomu přijdou ti ostatní? Bude kritériem řemeslná umělecká preciznost, anebo sdělení? Posoudí milovníci dotací úroveň této vyspělosti? Nebo budou vybírat to správné sdělení?