Jinak tomu bylo přesně na den před padesáti lety. Mnozí tu aféru pamatují, jiní o ní viděli vcelku zdařilý film. V argentinských Andách spadlo letadlo s uruguayským národním ragbyovým týmem. Většina posádky i cestujících tehdy zahynula při pádu, ale pro ty, co přežili, to žádná velká výhra zrovna nebyla.

Přeživší se ocitli v naprosté ledové pustině, daleko od jakékoli civilizace. Pomoc přišla víc než za dva měsíce. Jídlo došlo po pár týdnech. Ale všude kolem bylo přece masa dost. Už se na ně nehledělo jako na lidi. Někdo s tím musel začít první, další se přidali. Samou láskou to nebylo, prostě z hladu. Ve strašných situacích jsou lidé schopni dělat strašlivé věci.

Nyní se nám říká, že jsme také ve strašivé situaci a že na některé své spoluobčany už nemáme také hledět jako na lidi, ale jako na podlidi, zločince, nepřátele, skryté teroristy. A podle toho s nimi zacházet. Nejdřív je umlčet. Pak jim odebrat osobní svobodu. A pak…