K tomu všemu potřebují tyto instituce legitimitu. A ta se ve světě, kterému říkáme demokracie, odvozuje od voleb. A tak volíme. Na radnice, do krajských zastupitelstev, do parlamentu, na Hrad. A posledních dvacet let i do Bruselu, Štrasburku a Lucemburku.

Člověk by řekl, že legitimitu nadnárodní organizaci propůjčují reprezentace členských zemí, ale architekti myšlenky centralizovaného a unifikovaného superstátu se rozhodli by-passovat odvození mandátu po lince volič – demokratický stát – mezistátní instituce tím, že se mezičlánek v podobě suverénního samostatného státu přeskočí. Ještě se to nepovedlo tak zcela, protože Evropský parlament není parlamentem v žádném ústavním smyslu slova, nemá legislativní pravomoc a iniciativu, je ale především vlivovou institucí, která může často rozhodujícím způsobem podpořit nebo zastavil tu či onu reálnou politickou iniciativu. Zprostředkovaně tedy do našich životů vstupuje.

Na půdě EP se zcela okrajově řeší zásadní politická témata, jako je míra přerozdělování, individuálních svobod či vzájemné vyvážení pravomocí ostatních institucí. Daleko více se ale na této půdě řeší způsob, jakým se bude vyvíjet proces tzv. evropské integrace, tedy jestli se půjde cestou dalšího oklešťování suverenity členských zemí, nebo naopak zda se podaří uhájit subjektivitu národních států jako jediných základních kamenů unijní architektury.