Klidně bych se mohl omezit na konstatování, že jen složitě hledám Zemanův politický krok či výrok, se kterým bych za ten poslední rok souhlasil. Já se ale na toto konstatování neomezím. Mám k tomu jeden dost podstatný důvod.

Netrpím totiž jednou nemocí, která je u nás mezi politiky i novináři velmi rozšířena. Lidé postižení touto chorobou jsou názoru, že jakýkoli politický čin, který se jim nelíbí, je zároveň činem nelegitimním, nelegálním, protiústavním, mimoústavním a hodným zákazu. Mnozí se totiž ani za ta léta novodobé demokracie neumějí smířit s tím, že jejich oponent nechce realizovat politiku svých kritiků, ale politiku svou.

Proto jsem – ač kritik většiny Zemanových rozhodnutí – nikdy nespustil pokřik o demontáži parlamentního systému, o ohýbání ústavy a o zavadění prezidentské diktatury. Na svá rozhodnutí – byť se ani mně hrubě nelíbí – má Zeman jako prezident republiky plné právo.

Nejkřiklavěji se jeho obviňování z protiústavnosti a ze zavádění prezidentského systému na úkor parlamentarismu (což by přece bylo možné provést pouze totálním překopáním ústavy a ne praxí jednoho politika) projevovalo kolem jmenování Rusnokovy úřednické vlády. Dosavadní koalice měla pocit, že po Nečasově pádu má automatický nárok na sestavení vlády nové. Takový automatický nárok ale z ničeho neplynul.

Koalice mávala stojedničkovou většinou, která se ale při první příležitosti jaksi vypařila. Zeman zase počítal s tím, že většinu získá Rusnok, a ani to nevyšlo (přičemž obě varianty se ukázaly být od většiny stejně daleko). Jestliže se zjistilo, že Poslanecká sněmovna nedá dohromady většinu žádnou, bylo nutno přistoupit k předčasným volbám. Což se také stalo. Tak jakápak nelegitimita Rusnokovy vlády, která by jen administrovala stát do sestavení vlády nové?