Začalo to nevinným povídáním na sociálních sítích o tom, co nás všechny (nebo aspoň většinu z nás) trápí a skončilo to tím, že jsem se stal na dva roky členem KSČM, protože jsem dospěl k názoru, že jen beztřídní rovnostářská společnost dle Karla Marxe a Bedřicha Engelse dokáže vyléčit neduhy naší společnosti, ve které se stále více otevírají pomyslné sociální nůžky a hrstka bezcharakterních padouchů jak v nějakém špatném hororu žije na úkor práce poctivé pracující většiny.

Po těch dvou letech v KSČM jsem pochopil, že tato strana je už úplně někde jinde a že žádného boje za lepší život lidí (kromě pár opatrných parlamentních projevů a návrhů zákonů, které nikdy neměli šanci projít sněmovnou, což jejich tvůrci moc dobře věděli) se od jejího vedení nedočkám. Nikoho z nich ani nenapadlo investovat čas a peníze, které tato strana má do demonstrací, nebo stávek. KSČM se stala trpěnou ochočenou opozicí, která těch 15 až 20% voličů nespokojených se systémem drží hezky potichu ve svých řadách, aby náhodou nevznikla nějaká akčnější antikapitalistická strana.

Nějakou dobu jsem žil v iluzi, že to lidem vysvětlím a něco se změní, pohrával si s myšlenkou založit vlastní stranu a bojovat proti nepravostem a nespravedlnostem, kterých se náš současný politický systém a jeho představitelé na lidech dopouštějí. Do toho jsem nepřestával psát články, diskutovat o problémech na sociálních sítích, v práci a ve svém okolí a nakonec se nechal úplně pohltit myšlenkou na to, co dělat, aby nám všem jednou bylo třeba lépe, přičemž jsem přestal žít jakýkoli normální osobní život, přestal jsem se radovat z maličkostí, které svět přináší a začal trestuhodně zanedbávat nejen sebe, ale hlavně Ty, na kterých mi moc záleží a kterým záleží na mé osobě (mou milovanou partnerkou počínaje, rodinou a kamarády, z nichž některé jsem neviděl již celá léta konče).