Na stránkách Úsvitu se sice uvádí, že předložili návrh zákona o referendu poslanecké sněmovně, jeho znění ale zatím nezveřejnili a musíme si tedy počkat, až bude zveřejněn ve sněmovních tiscích. Kdyby ten návrh zveřejnili, bylo by možno diskutovat konkrétně k „detailům, které jsou vždy jádrem pudla“ a hlavně by bylo jasné, co si pan Okamura pod pojmem „bez omezení“ představuje.
Za současného stavu mohou politologové pojem „bez omezení“ hodnotit jen obecně, což může vést, jako v tomto případě, až ke spekulacím a neobjektivním prohlášením. To ale není dobré pro osvětu a propagaci přímé demokracie a demokracie vůbec. Je to až nebezpečné a myšlenky přímé respektive polopřímé demokracie tak mohou být devastovány hned na samém počátku diskuze.
Je zarážející, že politologové se pustili do tak povrchního a zavádějícího hodnocení přímé demokracie, aniž by uvedli i pozitivní příklady třeba ze Švýcarska, kde existuje propracovaný systém iniciativ a referend vedle parlamentní demokracie spousty let a švýcarští občané jsou na to nadmíru hrdí.
Právě ve Švýcarsku mohou občané vyvolat referendum takřka o všem s výjimkou otázek, které jsou v rozporu s "kogentními normami", jinými slovy normami, které jsou závazné podle mezinárodního práva, jako je zákaz zločinů proti lidskosti, genocidy, otroctví a mučení.
Lze třeba toto nazvat „referendem bez omezení“?
V souvislosti s tímto pojmem můžeme uvést jiný případ pojmu „bez omezení“, který najdeme v petici (zveřejněné na Parlamentních listech) občanským sdružením Hnutí za přímou demokracii: „referendum může být vypsáno o všech otázkách, o nichž mají právo rozhodovat naši volení zástupci, tj. např. i o rozpuštění parlamentu“.
Lze i toto nazvat „referendem bez omezení“?
Samozřejmě existují i jiná omezení ohledně referenda, jako kvorum účasti pro platnost referenda aj. Ty ale zmínění politologové komentovat také nemohou, protože je pan Okamura nikde nezveřejnil a zřejmě si tím nechal prostor pro zákulisní vyjednávání.
Panu Přibáňovi potom zbývá jen jeho tvrzení, že pokud by Okamura prosadil obecné referendum, odvolatelnost politiků a většinový volební systém, bude to konec demokracie, jak ji v této zemi známe. K takovému tvrzení „až poplašnému“ bývá zvykem uvádět konkrétní důvody a důkazy. Ty ale pan Přibáň neuvádí.
Politolog Jan Kubáček nás směřuje do Kalifornie a snaží se nám ukázat, jak negativně působí odvolatelnost politiků na ekonomiku země. Je to však jen jeho subjektivní názor, který nepodložil žádnou studií nebo analýzou, které by dokazovaly, že zadluženost státu souvisí se strachem politiků z jejich odvolatelnosti dělat nepopulární rozhodnutí.
Pokud bychom to srovnali se Švýcarskem, tam v mnoha kantonech odvolatelnost politiků také existuje, ale v praxi ji občané téměř nepoužívají. Politici si tam jsou vědomi, že jejich rozhodování musí směřovat ve prospěch občanů, protože ti mohou jejich rozhodování korigovat v referendech. Proto se těší v jedné z nejbohatších zemí na světě politici značné oblibě.
Ve Švýcarsku jsou lidé hrdí na své nadání pro kompromis. Vláda i parlament jsou nuceni hledat co nejširší konsensus při vytváření nových právních předpisů, aby se předešlo porážce v referendu.
A toto by si měli uvědomit u nás všichni, tj. jak občané, tak především politologové a politici. Přímá demokracie může být cestou vpřed v rozvoji naší demokracie, pokud se na ní budeme podílet všichni. Nelze ji naordinovat shora. Jde o postupný, dlouhodobý proces od propagace, osvěty, celospolečenské diskuze a ověřování v praxi. A vyděláme na tom všichni. Lidé pocítí, že mohou něco měnit a rozhodovat o svých životech a politici mohou doufat v návrat důvěry občanů, pokud budou pracovat v jejich zájmu.
Okamurův Úsvit si vzal přímou demokracii jako hlavní volební téma, čímž se postaral o její značnou propagaci. Je proto s podivem, že Úsvit svůj návrh zákona o obecném referendu nezveřejnil dříve, než ho poslal do sněmovny, když na druhé straně tvrdí, že o konkrétní podobě přímé demokracie by měli rozhodovat především sami občané. Toto jeho počínání považujeme minimálně za netaktické, protože vede k domněnkám až spekulacím, že přímá demokracie je pro Úsvit jen zástěrkou k získání a udržení si nějaké politické moci a že příčinou nezveřejnění zákona je obava Úsvitu, že by museli případný neúspěch při jeho prosazování zdůvodňovat svým voličům.
Takové počínání je však pro šíření a propagaci myšlenek přímé demokracie a demokracie vůbec kontraproduktivní a může k nim vyvolat mezi lidmi averzi a znechucení, aniž by ji někdy vyzkoušeli.
Pokud však oba politologové zavrhují přímou demokracii „bez omezení“ úplně, měli by si uvědomit, že tím defakto zavrhují demokracii, tj. vládu lidu, jako takovou.
Měli by si uvědomit, že přímá demokracie může být účinným lékem na současný politický marasmus, jak ukazují výše uvedené příklady ze Švýcarska. Zejména tím, že může probudit zájem občanů o politiku a především pocit odpovědnosti samotných politiků za jejich činy.
Pokud se totiž „demokracie, jak ji v této zemi známe, včas nevzpamatuje“ a bude jen zachovávat současný status quo, pak už nás snad dějiny minulého století dostatečně poučily o tom, že dříve nebo později přijde nějaký nahnědlý nebo narudlý rázný zametač, který vyhoví volání po tom, „aby tady už konečně zavládl pořádek“.
Ladislav Štítkovec, mluvčí Hnutí za přímou demokracii
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
