Vzpomněl jsem si na vládu, která dostala název „vláda národního porozumění“ a která provedla tehdejší Československo velice těžkým obdobím plným nejistoty a změn.

Bylo to mimo jiné i proto, že tehdejší představitelé odcházející i nastupující moci si byli vědomi společné odpovědnosti za to, že se proces společenské změny někde nevymkne nejen z kloubů, ale ani určité kontrole. To by mohlo znamenat, že by mohlo dojít k ohrožení životů lidí, ještě ve větší míře, než to bylo vzhledem k probíhající změně nevyhnutelné. Bylo to často velmi obtížné, ale snažili jsme se udělat všechno proto, abychom si udrželi vzájemnou důvěru, alespoň na takové úrovni, která umožňovala společnou akci. Snažili jsme se zbytečně se vzájemně nepřekvapovat, jakkoliv jsme samozřejmě stáli na různých stranách a nakonec jsme usilovali o úspěch ve volbách, byť pro každou stranu u nás to znamenalo něco jiného.

Vzpomněl jsem si také na komplementaritu a slova Nielse Bohra o ní. Jsou dva druhy pravdy - pravda triviální, pro niž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravda hluboká, která se pozná podle toho, že jejím protikladem je zase pravda. Komplementarita proto vede na rovnocenné doplňování protikladných nebo neslučitelných popisů nějakého jevu. Komplementaritou lze dosáhnout celkového poznání, a to nejen v kvantové fyzice, kdy dvě fundovaná pojetí jsou rovnocenně nepostradatelná při popisu téhož a přitom jsou vzájemně výlučná. Asi to není úplně přesně aplikovatelné na současnou situaci, ale je to minimálně inspirativní a nabízí to cestu k něčemu jinému než k bezvýchodnému sporu, který plodí zlo lidem ve sporu nezúčastněným.