Dovolte mi, abych potřetí v tomto čapkovském roce připomněl apokryfy Karla Čapka, tentokrát ten s názvem „Attila“, který vyšel v Lidových novinách 26. června 1932. Je až neuvěřitelné, jak Karel Čapek zachytil veškeré figury, které se v současné hysterické pseudodiskusi kolem problému utečenců objevují.

Ty figury jsou totiž staré jako lidstvo samo. Jsou plodem naší neschopnosti nahlížet na jakýkoliv problém jako na skutečnost, kterou můžeme změnit, ale jako na příběh, přičemž ten nejhezčí příběh je určitě ten nejpravdivější… A často navíc ten nejhezčí je přece ten náš. Fakta, která se nehodí do příběhu, nebo, chceme-li, teorie, rázně potlačíme. Nejde o porovnávání možných alternativních realit, ale o jakousi propagandistickou soutěž. Věříme tomu, že jiný příběh automaticky přinese jinou realitu. Stvoření, které se takto chová, pojmenoval Terry Pratchett Pan narrans, a to má k Homo sapiens sapiens skutečně hodně daleko. Můžeme se shodnout na tom, že výsledkem je masový výskyt Homo sapiens stupidus a tento festival tuposti nebo snad spíše groupthinku skončí tím nejhorším řešením ze všech. Řešením, se kterým přijdou nikým nekontrolovaní úspěšní sociální psychopati, deprivanti v politických a hospodářských elitách. Toto řešení nás zničí, protože oni nás prostě a obyčejně prodají a zmizí…Zatím to ostatně udělali vždycky.

Přeji krásný zážitek s textem mistra pera Karla Čapka a dovoluji si doufat, že přispěje k tomu, že snad budeme trošku, trošičku moudřejší…

ATTILA

Ráno přinesl posel z kraje lesa zprávu, že na jihovýchodě plála v noci ohnivá záplava. Toho dne zase sychravě mžilo, mokrá polena nechtěla ani hořet; tři lidé z houfce ukrytého v rokli zemřeli na krvavou stolici. Protože už nebylo co jíst, vypravili se dva muži k pastýřům v zálesí; vrátili se pozdě odpoledne promoklí a k smrti vysílení; stěží z nich dostali, že je zle: ovce kapají a krávy se nadýmají; pastýři se na ně vrhli s kyji a noži, když jeden z nich chtěl odvést svou vlastní jalůvku, kterou jim svěřil před útěkem do lesů.