Každý, kdo mluvil, měl co říci, měl k tomu mandát, mluvil za sebe a z hlavy a navíc netlumočil stanovisko jakéhosi nepřítomného šéfa nebo anonymní instituce. Potůček, Chovanec, Outrata, Bureš, Špidla, Valachová, Rovenský, Franc, Říha. Je dobře, že se tito lidé dali dohromady, aby něco řekli lidem, kteří se chtěli dozvědět něco více, než je to možné z médií. Takže ještě jednou díky jim i Evropskému hnutí.

Nechci rozšiřovat nekonečné množství bitů věnovaných služebnímu zákonu, ale bylo by nehezké nereflektovat v několika řádcích úsilí zmíněných mluvčích a v jejich světle nesdělit svůj názor. Původně jsem chtěl parodovat Viktora Černomyrdina a nazvat tento příspěvek „Dělali jsme, co umíme, dopadlo to jako vždycky“, ale v průběhu odpoledního setkání v refektáři bývalého kláštera nyní MFF UK, tedy v místnosti, kde jsem před více než 37 lety skládal první vysokoškolskou zkoušku z matematické logiky, uvědomil, že se příspěvek musí jmenovat jinak.

Především mne okouzlila okolnost, jak frekventovaná byla myšlenka, že širší dohoda politických stran na znění zákona představuje jakousi nespecifikovanou hodnotu, která přispěje mimo jiné k tomu, že zákon bude ve svých základech kovu trvalejší. Byly i jiné názory, které naznačovaly, že za širší shodou je určitě nějaká lumpárna, ostatně tak jako již mnohokrát před tím, protože u nás je tradicí, že když se koalice s opozicí dohodla, šla země vždycky na buben. Podle mne je problém především v tom, že je tady v kategorii „chucpe“ až „hoprdoks“ lidem tvrzeno, že koláč spálený po vzájemné dohodě více stran je lepší než nespálený koláč upečený pouhou koalicí. Aktuální, Sněmovnou schválené znění zákona, se zdá přirovnat ke stokrát dobrému dortu Pejska a Kočičky. Na rozdíl od Čapkovy pohádky, kde dort naštěstí sežere nenasytný cizí pes, jako „deus ex machina“, je však v případě zákona od začátku jasné, kdo bude tím, kdo si tuhle lahůdku sežere, až vyžere. Budou to čeští úředníci a spolu s nimi občané, kterým mají sloužit především.