Praha je partnerským městem Sankt Petěrburgu a ani nevím, proč nemám pocit, že by bylo nějak cítit její sounáležitost nebo že by byla dokonce viditelná, slyšitelná nebo dokonce hmatatelná. Jako kdyby se to neslušelo, když jde o Rusy. Jako kdyby nějaká neviditelná ruka způsobila, že zabitý Rus je v EU prostě tak nějak v pořádku a nemá se o tom moc mluvit. Myslím, že takhle nějak začaly tolerovat kdysi evropské společnosti a státy zabíjení Židů. Mnohým to vydrželo dodnes. Česká televize tlačí a podsouvá divákům všemi možnými pokoutnými i zjevnými způsoby myšlenku, že jde stejně o převlečený ruský státní teror a že Rus, stejně jako dříve a mnohde i dnes Žid, si je svou smrtí víceméně tak nějak vinen sám.

Nechci moralizovat, ale jasně říkám, že se mi to nelíbí, že antirusismus v mé zemi a dalších zemích EU dospěl do takové fáze, že se o něm bojím mlčet. Přitom v „Pitěru“ umírali lidé různých národů, nejen Rusové. Zahynula i studentka psychologie, žačka mé známé, docentky Viktorie Rjabuchinové, Dilbara Alijevová ze Sankt Petěrburské státní dopravní univerzity Alexandra I. Krásná, mladá, talentovaná mladá dáma. Ona a více než desítka dalších obětí nestojí EU za solidaritu, mají smůlu - zemřeli totiž v Rusku a dobře jim tak… Začíná to celé smrdět jako bolavá noha.