Zdálo se mi to absurdní, protože jsem měl pocit, že prezident vzniká v suverénní zemi daným ústavním procesem a je tím jaksi hotovo. Nepožaduje se nějaké uznání ze zahraničí, to je dáno obecným kontextem mezinárodně politických a diplomatických vztahů. Navíc vláda není v případě „uznávání“ prezidenta mezi ústavními orgány bezesporu na řadě jako první. Ale i kdyby šlo o uznání prezidentem nebo Parlamentem, tak je „uznávání“ poněkud sporné.

Umím si představit, že v důsledku určitého jednání nebo situace může země „X“ někoho „přestat uznávat“, protože má z nějakého důvodu více nebo méně oprávněný pocit, že by ji pokračování v „uznávání“ mohlo kompromitovat. Pak to v souladu se zdravým rozumem nebo alespoň ústavně konformním způsobem může projednat a zveřejnit, ale vládu by přitom měla nechat až na konec.

Ptal jsem se na názor několika lidí, jejichž teoretické praktické zahraničně politické, diplomatické i mezinárodně právní znalosti a zkušenosti jsou v porovnání s mými neporovnatelně větší. Celkem svorně se různými slovy shodli na tom, že toto je možné zejména z toho důvodu, že mezinárodní právo v zásadě přestalo existovat a světová politika se řídí právem silnějšího. Každý tedy může cokoliv, co mu jeho moc umožňuje. Pravda, chování a jednání se tedy opět měří délkou klacku.