Nedávno jsem v reakci na hysterii ze západních kulturních, vědeckých, ale především salónních kruhů na likvidaci nejen asyrských památek v Iráku upozornil na to, že naše západní dobrodiní křížových výprav, zámořských objevů, kolonialismu a neokolonialismu zničilo po celém světě daleko více materiálních i nemateriálních hodnot a ve dvou zničujících válkách 20. století dvakrát i samotnou Evropu. Dostalo se mi poučení, že jsem mentálně zamrznul někde u Stalingradu. Byl jsem rád, že prý to bylo na sovětské straně. Je až neuvěřitelné, jak je v naší společnosti hluboce zakořeněn pocit nadřazenosti a sounáležitosti s „břemenem bílého muže“, i když jsme daleko častěji měli být jako méněcenní Češi nebo Slované spíše jeho obětí, než byť jen pouhým žoldnéřem nebo nosičem vody.
Vítr, který odnášel na polských pláních dým z miliónů lidských obětí hledání ještě lepší, ba nejlepší, přímo „nadcivilizace“, odfouknul do nenávratna i pýchu osvícenství. Trvalo však ještě desítky let, než se v západní společnosti prosadila obecná nechuť pokračovat v neokoloniálním zotročování světa, neustálém třídění a hledání toho lepšího a nejlepšího. Tohoto jevu využily soukromé korporace, které v tomto procesu pokračovaly pod názvem globalizace. Slabost společenské vůle a nikým nekontrolované řádění korporací způsobily to, že spousta lidí na této planetě je víceméně zoufalá, už nechce podobné zneuznání snášet a bere do rukou zbraně, které jim ve jménu zisku sami radostně prodáváme.
Jde sice o údajné fanatiky a mnozí jimi také určitě jsou, ale to podstatné spočívá v tom, že bílého muže u sebe doma prostě už nechtějí. Nechtějí nic, co by jim ho mohlo připomínat. Proto zabíjejí i své soukmenovce, které podezřívají z kolaborace s bílým mužem. Důvod se vždycky najde. Po staletí bílý muž kradl ve světě všechno, co domorodci nedokázali ubránit, a odvážel to do veřejných a především soukromých sbírek. Je směšné poslouchat, jak se potomci bílého muže, kteří nemají „koule“ na to, aby šli se zbraní v ruce poprat o právo drancovat svět, rozčilují nad tím, že se někdo odvážil dotknout něčeho, co oni prohlásili za nedotknutelné světové dědictví. Dohodli jsme se na tom v nějakém salónu nebo na vědecké či politické konferenci, jen se přitom zapomněli zeptat lidí, kteří jsou v daném místě doma. Prohlášení našich místních loutek jsme brali jako legitimní. Navíc nikoliv nezanedbatelná část těchto hysterických kritiků se podílí na špinavých kšeftech s ukradenými uměleckými předměty. Kdo se nestydí obchodovat se zlatem získaným v plynových komorách, ten se nebude stydět ani před obchodem s Islámským státem. I to je součást „naší“ nedotknutelné civilizace.
Dnes jsme svědky rekolonizace, která obrazně spočívá v tom, že námi vyšlechtění a svému osudu ve vládních a správních trůnech, křeslech a židličkách ponechaní kokršpanělové a pudlíci podléhají hromadně vlkům a zdivočelým psům, kteří už nejsou volným lovem decimování bílým mužem a berou si zpět své vydrancované země. Mají ohromnou motivaci, totiž tu, že s nimi bude zacházeno s úctou, uznáním a respektem a nikoliv jako se stádem, které bičují pohůnci bílého muže. Je velmi problematické odhadnout, jak to dopadne, jestli jsme v nich nezničili schopnost vzájemného uznání. Podstatné je, že bílý muž ve vzorné spolupráci veřejného a soukromého sektoru dohnal milióny lidí k zoufalství. Povedlo se mu to už několikrát, ale tentokrát je objekt naší neokoloniální péče natolik dobře ozbrojen a zorganizován, aby způsobil naší společnosti, která už bojovat nechce, citelné ztráty. Nejsme schopni adekvátně zareagovat, protože pocit vlastní nadřazenosti a dokonalosti, a la Fukuyamův Konec dějin, způsobil, že nám začalo unikat, že složitosti naší společnosti staré demokratické mechanismy řízení pomalu, ale jistě přestávají stačit. Diskuse o nutných inovacích jsou odsuzovány jako totalitní praktiky a popření výsadního postavení liberální demokracie. Rusko odmítá tento model, až na určité občasné záchvaty, dlouhodobě a systematicky a je prohlašováno za nepřítele lidstva. Chtít žít jinak je označováno „pány světa“ za útok na jakousi jedinou, nespecifikovanou, univerzální „naši“ civilizaci. Na konci týdne dává Česká televize Vojnu a mír, tedy historii jednoho pokusu bílého muže vnutit Rusku svou vůli. Až se divím, že se toho odvážili…
Vrátím se na naše sídliště. I mezi námi jsou lidé, kteří jsou schopni nejen zničit trs sněženek, ale likvidují vše, co je krásné a užitečné proto, že si nepřejí, aby lidé kolem nich měli pocit radosti a spokojenosti. Zničená krása je důležitým signálem, že je někde psychopat, který si nepřeje, abychom měli radost. Zdrojem jejich uspokojení je lidské neštěstí, nejlépe takové, ke kterému sami přispěli. Jsou mezi námi a my jim neumíme čelit. Navíc si pěstujeme ve vyloučených lokalitách zoufalé existence, které jsou náchylné učinit ve jménu kohokoliv cokoliv. Zaháníme lidi do stavu, kdy se jich mohou ujmout skrytí organizátoři skutečného zla. Nejstřízlivější vědecké odhady hovoří o tom, že deprivantů a těžkých sociopatů je ve společnosti mimo kriminály asi jedno procento, tedy v České republice asi sto tisíc osob. Jen na menší části z nich je to nějak z vnějšku patrné. Mnozí se neprojevují a čekají na svou příležitost. Úspěšně pronikají so řídících a politických struktur. Čím větší a složitější jsou korporace, tím více deprivantů a sociopatů potřebují pro udržení své výkonnosti a vnitřního pořádku. Demokratické ani totalitní nástroje nejsou účinné. Klasickým případem je to, čemu se říká „mazácká vojna“. Mimochodem prostým srovnáním lze dojit k poznání, že počet deprivantů, sociopatů a psychopatů je srovnatelný s počtem členů politických stran.
Nemám v žádném případě radost z toho, že se kdekoliv ve světě ničí jakékoliv hodnoty, připadal bych si taky jako deprivant. Jen bych přivítal více sebereflexe k problémům, které má naše společnost. Je totiž snadné vykřikovat o strašných událostech ve světě a nevšímat si toho, co se děje kolem nás. Každý opravdu velký problém býval jednou docela malým problémem, se kterým se nikdo vážně nezabýval. Nejsme a nebyli jsme nikdy dokonalí, ale vykazovali jsme jako česká společnost vždy určitou vůli k přežití, přirozenou plachost a pud sebezáchovy. Teď, jako kdyby se mi zdálo, že díky pocitu naší příslušnosti k velkému světu bílého muže, který je opravdu pouhým pocitem, protože pro velké „kamarády“ jsme byli, jsme a zůstaneme jen „kanónenfutr“, se nám tyto uhelné kameny naší budoucnosti začaly propadat pod nohama, možná jako kdybychom je dokonce vyměnili za zlatý prach nebo, jak je v kraji zvykem, rovnou za (bez)cenné papíry nebo falešný pocit světáků.
Není tragičtější postavy než deprivovaný pohůnek, který si hraje na pána. Bůh nás před takovou rolí ochraňuj…
Vyšlo se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
