Nedávno jsem v reakci na hysterii ze západních kulturních, vědeckých, ale především salónních kruhů na likvidaci nejen asyrských památek v Iráku upozornil na to, že naše západní dobrodiní křížových výprav, zámořských objevů, kolonialismu a neokolonialismu zničilo po celém světě daleko více materiálních i nemateriálních hodnot a ve dvou zničujících válkách 20. století dvakrát i samotnou Evropu. Dostalo se mi poučení, že jsem mentálně zamrznul někde u Stalingradu. Byl jsem rád, že prý to bylo na sovětské straně. Je až neuvěřitelné, jak je v naší společnosti hluboce zakořeněn pocit nadřazenosti a sounáležitosti s „břemenem bílého muže“, i když jsme daleko častěji měli být jako méněcenní Češi nebo Slované spíše jeho obětí, než byť jen pouhým žoldnéřem nebo nosičem vody.

Vítr, který odnášel na polských pláních dým z miliónů lidských obětí hledání ještě lepší, ba nejlepší, přímo „nadcivilizace“, odfouknul do nenávratna i pýchu osvícenství. Trvalo však ještě desítky let, než se v západní společnosti prosadila obecná nechuť pokračovat v neokoloniálním zotročování světa, neustálém třídění a hledání toho lepšího a nejlepšího. Tohoto jevu využily soukromé korporace, které v tomto procesu pokračovaly pod názvem globalizace. Slabost společenské vůle a nikým nekontrolované řádění korporací způsobily to, že spousta lidí na této planetě je víceméně zoufalá, už nechce podobné zneuznání snášet a bere do rukou zbraně, které jim ve jménu zisku sami radostně prodáváme.

Jde sice o údajné fanatiky a mnozí jimi také určitě jsou, ale to podstatné spočívá v tom, že bílého muže u sebe doma prostě už nechtějí. Nechtějí nic, co by jim ho mohlo připomínat. Proto zabíjejí i své soukmenovce, které podezřívají z kolaborace s bílým mužem. Důvod se vždycky najde. Po staletí bílý muž kradl ve světě všechno, co domorodci nedokázali ubránit, a odvážel to do veřejných a především soukromých sbírek. Je směšné poslouchat, jak se potomci bílého muže, kteří nemají „koule“ na to, aby šli se zbraní v ruce poprat o právo drancovat svět, rozčilují nad tím, že se někdo odvážil dotknout něčeho, co oni prohlásili za nedotknutelné světové dědictví. Dohodli jsme se na tom v nějakém salónu nebo na vědecké či politické konferenci, jen se přitom zapomněli zeptat lidí, kteří jsou v daném místě doma. Prohlášení našich místních loutek jsme brali jako legitimní. Navíc nikoliv nezanedbatelná část těchto hysterických kritiků se podílí na špinavých kšeftech s ukradenými uměleckými předměty. Kdo se nestydí obchodovat se zlatem získaným v plynových komorách, ten se nebude stydět ani před obchodem s Islámským státem. I to je součást „naší“ nedotknutelné civilizace.