Informace o něm byly zcela povrchní a nedá se srovnat třeba s pozorností a „mediálním pokrytím“(vždycky, když slyším tento výraz, napadají mě díky myslivecké hantýrce i jiným konsekvencím kouzelné obrazy) nedávného dosažení příměří v pásmu Gazy. Napadá mně, že se v české novinářské obci pravidelně šíří jakási davová mentální nákaza, která relativně rychle vytvoří jakýsi normativní postoj k nějaké osobě, události nebo dění, státu nebo jiné organizaci a z této pozice se potom s malými odchylkami daný objekt popisuje. Jakkoliv se nejedná o klasický příklad, dá se konstatovat, že tento proces ideového sjednocování novinářské obce probíhá v podobě procesu, který profesor Koukolík nazývá groupthink. Zejména výsledná zaujatá pozice, která většinově mentálně zaostává za úrovní nejslabšího z účastnících se jednotlivců, je toho živým důkazem.

Těžko hledáme v mediálním prostoru například jakoukoliv radost z toho, že se zastavilo krveprolití. Lidé nejsou důležití. Lidí je přece na světě jako…, jak říkal poručík Hamáček. Největší problém je s tím, kdo na tom vydělal a obava, aby na tom nevydělalo Rusko nebo snad dokonce sám Putin. Neschopnost českých novinářů povznést se na vyšší úroveň, uznat nějaký výsledek a nepodsouvat lidem názor, že příměří je vlastně nebezpečné, protože co je s Ruskem, to je s čertem, poskytuje obraz nad jiné smutný…