A zdaleka nikoliv jen lidské. Jeden z nejstarších zachovaných filosofických zlomků z díla Anaximandra z Milétu „O přírodě“ hovoří o podstatě tohoto světa slovy, že ze kterých jest jsoucím věcem vznik, do těchto nastává i zánik, podle nutnosti. Neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času… Hodně volně přeloženo, věřitelé i dlužníci jsou z jednoho těsta a bez nich a jejich vztahu by nebylo života. To podstatné je právě jejich vztah, ona nerovnováha, protože jenom nerovnováha může být zdrojem jakéhokoliv pohybu a změny. To, oč tu běží, kromě obligátního „být či nebýt“ je kvalita této nerovnováhy. Kvalita každého vztahu samozřejmě závisí na tom, jaký je onen pár, mezi kterým vzniká, ale důležitější je, jak a proč vzniká.

Žijeme v době, kdy se v naší společnosti začíná z řady ohledů přetřásat otázka kvality tohoto vztahu, ovšem poněkud z velmi nešťastného, byť pohříchu přirozeného konce. Naše společnost má obecně velmi černobílé vidění věřitelů a dlužníků v okamžiku, kdy mezi nimi dojde problémům. Věřitel je hodný a dlužník je ten zlý. Je to jakýsi velice zhoubný automatismus, snad pocházející z dob, že půjčovat si je jaksi nemravné. Dávno jsou zapomenuty ty časy, kdy bylo především nemravné peníze ve slušné společnosti půjčovat, nedej Bože, Hospodine či Alláhu, na úrok. To vedlo k různým fintám a skrývání podobných finančních kšeftů, například k půjčování přes jinověrce.

Pohledávka a závazek jedno jsou. Jde o dvojí pojmenování podle úhlu pohledu jednoho vzájemného vztahu dvou osob. Obě tyto osoby musí nést za tento vztah společně sdílenou odpovědnost. Není možné k případnému problému přistupovat tak, že vinen je výhradně ten, kdo nesplácí. „Neměl si přece půjčovat“, zní hlas lidu. Stejně tak ovšem může zaznít i hlas, že „neměl přece peníze půjčovat“. Existuje odpovědnost věřitele stejně jako odpovědnost dlužníka. U nás obecně stačí, aby věřitel prokázal, že od něj dlužník převzal peníze a většinový názor má jasno, kdo je kdo. Na druhé straně jsou mnozí lidé naprosto hysteričtí při slově exekutor, který stojí na konci celého nezvládnutého vztahu a údajně „radostně ruinuje dlužníka“ a „dělá si z lidského neštěstí džob“, ale když někdo navrhne, že by měly mít exekutorské oběti mít možnost z dluhové pasti po sedmiletém martyriu vylézt, zvedne se stejná vlna hysterie, že „si to mají vyžrat.“

Primárně platí, že věřitelé nejsou obecně ani dobří ani zlí, stejně jako nejsou obecně špatné či zlé jejich vztahy. Špatnost na jedné straně reprezentuje půjčení peněz věřitelem s úmyslem dlužníka dostat do dluhové pasti, zničit a dostat se k daleko většímu majetku. Na straně druhé je pak špatnost reprezentovaná úmyslem dlužníka peníze si půjčit a nikdy je nevrátit. Pokud bychom hledali významný důvod těchto špatností a zejména možnosti, aby se systematicky prosazovaly, tak musíme zkoumat právě širší kontext vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Právě tento kontext má totiž klíčový vliv nejen na podobu pravidel, kterými se uvedené vztahy řídí, ale především na jejich interpretaci ve vztahu k jednotlivým případům, které my lidé tak rádi soudíme.