A zdaleka nikoliv jen lidské. Jeden z nejstarších zachovaných filosofických zlomků z díla Anaximandra z Milétu „O přírodě“ hovoří o podstatě tohoto světa slovy, že ze kterých jest jsoucím věcem vznik, do těchto nastává i zánik, podle nutnosti. Neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času… Hodně volně přeloženo, věřitelé i dlužníci jsou z jednoho těsta a bez nich a jejich vztahu by nebylo života. To podstatné je právě jejich vztah, ona nerovnováha, protože jenom nerovnováha může být zdrojem jakéhokoliv pohybu a změny. To, oč tu běží, kromě obligátního „být či nebýt“ je kvalita této nerovnováhy. Kvalita každého vztahu samozřejmě závisí na tom, jaký je onen pár, mezi kterým vzniká, ale důležitější je, jak a proč vzniká.
Žijeme v době, kdy se v naší společnosti začíná z řady ohledů přetřásat otázka kvality tohoto vztahu, ovšem poněkud z velmi nešťastného, byť pohříchu přirozeného konce. Naše společnost má obecně velmi černobílé vidění věřitelů a dlužníků v okamžiku, kdy mezi nimi dojde problémům. Věřitel je hodný a dlužník je ten zlý. Je to jakýsi velice zhoubný automatismus, snad pocházející z dob, že půjčovat si je jaksi nemravné. Dávno jsou zapomenuty ty časy, kdy bylo především nemravné peníze ve slušné společnosti půjčovat, nedej Bože, Hospodine či Alláhu, na úrok. To vedlo k různým fintám a skrývání podobných finančních kšeftů, například k půjčování přes jinověrce.
Pohledávka a závazek jedno jsou. Jde o dvojí pojmenování podle úhlu pohledu jednoho vzájemného vztahu dvou osob. Obě tyto osoby musí nést za tento vztah společně sdílenou odpovědnost. Není možné k případnému problému přistupovat tak, že vinen je výhradně ten, kdo nesplácí. „Neměl si přece půjčovat“, zní hlas lidu. Stejně tak ovšem může zaznít i hlas, že „neměl přece peníze půjčovat“. Existuje odpovědnost věřitele stejně jako odpovědnost dlužníka. U nás obecně stačí, aby věřitel prokázal, že od něj dlužník převzal peníze a většinový názor má jasno, kdo je kdo. Na druhé straně jsou mnozí lidé naprosto hysteričtí při slově exekutor, který stojí na konci celého nezvládnutého vztahu a údajně „radostně ruinuje dlužníka“ a „dělá si z lidského neštěstí džob“, ale když někdo navrhne, že by měly mít exekutorské oběti mít možnost z dluhové pasti po sedmiletém martyriu vylézt, zvedne se stejná vlna hysterie, že „si to mají vyžrat.“
Primárně platí, že věřitelé nejsou obecně ani dobří ani zlí, stejně jako nejsou obecně špatné či zlé jejich vztahy. Špatnost na jedné straně reprezentuje půjčení peněz věřitelem s úmyslem dlužníka dostat do dluhové pasti, zničit a dostat se k daleko většímu majetku. Na straně druhé je pak špatnost reprezentovaná úmyslem dlužníka peníze si půjčit a nikdy je nevrátit. Pokud bychom hledali významný důvod těchto špatností a zejména možnosti, aby se systematicky prosazovaly, tak musíme zkoumat právě širší kontext vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Právě tento kontext má totiž klíčový vliv nejen na podobu pravidel, kterými se uvedené vztahy řídí, ale především na jejich interpretaci ve vztahu k jednotlivým případům, které my lidé tak rádi soudíme.
Onen kontext tvoříme my všichni tím, jak dáváme najevo, co pokládáme za správné či nesprávné, možné či nemožné a výsledkem je obraz toho, co je dané oblasti společenského dění legitimní. Z toho se pak postupně rodí to, co je legální. Pominu naprosto nesmyslné přejímání evropských norem bez jakéhokoliv pokusu získat jim legitimitu nebo domácí parlamentní právní kutilství, které nevychází ze společenského diskursu a společenských potřeb. Takový postup má oprávnění jen ve zcela výjimečných situacích, které si zaslouží zahrnutí pod pojmy „výjimečný stav“ nebo „zásah vyšší moci“. Měli bychom si tedy být vědomi vlivu svých názorů a zejména známé indiánské poučky, že nejen v nás, ale i ve veřejném prostoru vítězí ten vlk, kterého více krmíme. Rovněž bychom si měli dávat pozor na svá přání, protože by se mohlo stát, že se nám splní…
Naše stále častější rychlé, zkratkovité, černobílé soudy, kterými se veřejný prostor jenom hemží, vedou ke snadnější polarizaci celé společnosti, která se snadněji třídí na dva nesmiřitelné tábory, které je ještě snadnější štvát proti sobě a rozdmýchávat pro společenskou důvěru zničující vášně. Začíná výrazně scházet zdrženlivost, moudrost, nezaujatá diskuse, vytrácí se široký střed mezi polaritami. Je přirozené, že s rozdělenou společností a jejími příslušníky se snadněji manipuluje, a proto nemůžeme od drtivé většiny politiků a jejich pasáků očekávat, že by proti rozdělení společnosti nějak usilovně bojovali a přitom se pokoušeli o vytvoření širšího společenského konsensu.
Konsensus ostatně nelze nařídit shora, politicky lze pouze vytvářet podmínky pro jeho existenci. Určitá míra konsensu musí být přirozenou součástí, když ne každého, tak určitě naprosté většiny individuálních skupinových nebo společenských vztahů. Moje babička, moudrá žena se třemi třídami obecné školy, používala při drobných rodinných, obecních, společenských, ba i mezinárodních haváriích a nedorozuměních, od drobných nevěr po válku ve Vietnamu komentář, že na všechno musí být dva. I ten nejsložitější, nejen společenský spletenec je složen z dvojic. Jiné vztahy než párové prostě nemáme a každý tento párový vztah musí být charakterizován sdílenou odpovědností obou účastníků za kvalitu jeho fungování. Toto vědomí společné odpovědnosti za vztah se musí stát základem legitimity ve společnosti a následně i podstatné části legislativy. Podobně jako se dnes posouvá posuzování pohledávky v insolvenčním zákoně směrem od prosté prokazatelnosti ke komplexnější nezpochybnitelnosti.
Jde však o daleko obecnější a důležitější záležitost, než o insolvenci nebo obecně o dluhy. Měli bychom se ve svých názorech více vzdalovat od zlozvyku, že nám stačí, že je něco možné, abychom to prohlásili za skutečnost a východisko. Měli bychom více směřovat k tomu, že to, co pokládáme za skutečnost, bylo v našich očích a podle našeho nejlepšího poznání a svědomí nezpochybnitelné. Měli bychom se striktně držet oné zlaté zásady římského práva „in dubio pro reo“. Pochybnosti bychom neměli zametat pod koberec jenom proto, že myšlení bolí, nebo že bychom byli rádi, aby prostě bylo po našem. Přivítejme a hlavně svým jednáním i hlasem podpořme každý, nejen legislativní krok, který preferuje nezpochybnitelnost ve společenském diskursu. Nedávná bezmála celospolečenská hysterie kolem výkladu Ústavy ČR, kdy nebylo nejen v médiích, ale i v hospodách a posléze také na náměstích pro ústavního právníka kam plivnout, by nám měla být velkým varováním. Nezpochybnitelnost bývá daleko méně sexy než spekulace, a proto není divu, že si k ní občas odskočíme a s chutí si zaspekulujeme. Je to lidské a je to naše věčná pouť. Důležité však není, kde se touláme, ale kam se vracíme. A naším domovským přístavem by měla být zátoka nezpochybnitelnosti.
Bude se nám sice hůře rychle a černobíle soudit, ale věřte, každému z nás se to tisíckrát vrátí, až bude chtít někdo rychle a černobíle soudit nás. Nesuďme příkře a chraňme ostatní před příkrými soudy. Pak budeme mít plné právo očekávat a požadovat, abychom ani my nebyli příkře souzeni.
Ladislav Žák
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
