Němci, kteří jsou jinak připravení natlouci sousedovi nos za nesprávně umístěného trpaslíka v na jeho zahrádce, se na druhé straně zdají být absolutně flegmatičtí vůči politice a potažmo politickým stranám a kandidátům, které by měli tuto neděli 24. září volit. Nejen, že málem polovina voličů neví a ani nechce vědět, co, koho, proč a za co volit, ale navíc nejsou vůbec ochotni se nějak zapojit do hledání odpovědi na otázky koho, proč a za co budou volit. Proto mají kampaň takovou, jakou si zaslouží a budou mít vládu, kterou si voliči, asi spíše pocitově, podle vkusu a nikoliv podle rozumu, vyberou.

V demokratických politických systémech se v předvolebních procesech a samotných kampaních potkávají návrhy a programy politických stran s aktivitou a podněty potenciálních voličů. Jsou-li voliči pasivní, přizpůsobují se zejména vládnoucí strany tomuto mainstreamovému trendu a dále voliče „ukolébávají“. Výmluvným symbolem v tomto smyslu byla televizní debata Angely Merkelové s Martinem Schulzem, ve kterém se různily jenom odstíny modré na oblečení „špičkových“ kandidátů. Jinak chválil pan Martin Schulz (SPD) kancléřku Angelu Merkelovou (CDU) a paní Angela Merkelová se navíc chválila svými úspěchy sama. Určitě by „duel“ či spíše „duet“ vypadal odlišně, jestliže by se utkala skutečná opozice, tedy kandidátka nebo kandidát hlavni opoziční strany, levicové Die Linke, s kancléřkou namísto „špičkového“ kandidáta koaličního přívěsku CDU, údajně sociálně demokratické SPD. Ostatně sám Martin Schulz připomínal a připomíná více než cokoliv jiného přívěsek na náhrdelníku Angely Merkelové, kdyby ovšem nějaký nosila.

Ve světě skutečného politického zápasu o hodnoty by právě SPD měla trvat na tom, že ne ona, ale hlavni opoziční strana musí vést televizní debatu o směřování německé politiky pro příštích pět let. Pak by opozice tuto debatu pravděpodobně vyhrála. Ale SPD není již dlouhá léta schopna udělat krok dozadu, aby se ji mohly zdařit dva kroky vpřed. Martin Schulz se naopak viditelně přiblížil k taktice „asymetrické demobilizace“, za kterou právě on Angelu Merkelovou dříve kritizoval.

Martin Schulz se vrátil z Bruselu do Německa a stal se překvapivě „špičkovým“ kandidátem své strany na spolkového kancléře. Tento post nastoupil v čase, kdy SPD nejenom, že neměla politický program, ale navíc jí chyběla jakákoliv představa o něm. Martin Schulz, buď z neznalosti jemných nuancí německých politických a společenských poměrů, anebo z čirého zoufalství, že musí za každou cenu a jakýmkoliv způsobem ve vrcholové politice zůstat a něco pro to udělat, vytáhl z klobouku omšelý, stokrát obehraný a opsaný problém spravedlnosti, jako jádra volebního programu SPD a celé své kampaně. Omšelý byl, je a zůstane proto, že Schulz ani SPD k tomuto věčnému tématu „spravedlnost“ k obecně známým tezím nic nepřidali. Proto se dnes problém spravedlnosti v pojetí kampaně Schulze a SPD pohybuje v úplně jiné rovině, než jak spravedlnost chápe a vyjadřuje aktuální německý společenský diskurs. Opakovat vžité a spíše už čítankové až představy o spravedlnosti v době, kdy Němci mají strach spíše o samotný osud své pospolitosti, společenství a potažmo sociálního státu, je asi tak „in“ jako desatero pro mexickou narkomafii.