Konference nesla název „40 let reforem: od otevření světu k novým hedvábným stezkám“. Byla tradičně dobře připravena týmem Miloše Balabána, a to včetně zajímavého, pestrého, ale především kvalitního obsazení jednotlivých panelů kvalitními řečníky. Nechci unavovat dalšími reáliemi, laskavý čtenář muže zajisté popatřit na internet. Vrátím se k onomu neodbytnému „pouštnímu“ úsloví…

Poslouchal jsem jednotlivá vystoupení a zanechalo o ve mně dojem, že řada z nich tak nějak nabádá Čínu, co by ještě měla udělat pro zlepšení vztahů se Západem a trošičku to celé připomínalo ono hrabalovské okřídlené: „…musíte se polepšit, pane správče…“ Podobné to bylo ve vztahu k čínské iniciativě Stezka a pás, jednomu z největších infrastrukturních projektů na naší planetě. Slyšeli jsme slova o rizikách, nebezpečích, čínském hegemonismu. Některé méně bystré jedince, například jednoho bývalého ministra zahraničí, neodradilo ani vystoupení, ve kterém čínský řečník korigoval dříve vyslovený názor, že Čína je supervelmoc a velmi vtipně naznačil, že Čína chce jít jinou cestou než supervelmoc USA, která dala slovu „supervelmoc“ význam nikoliv nepodobný obrazu magora bez zodpovědnosti, který kolem sebe mlátí klackem. Byvší zaminir v návaznosti na to s elegancí slona v porcelánu spustil tirádu na téma těžkostí jednání s Čínou, nedostatku transparentnosti na čínské straně a jako vrchol zcela mimo téma zaslzel nad penězi, které Česko vydává na misi v Afghánistánu… Asi ho napadlo, že bychom si za ně mohli pořídit také nějakou tu stezku a pás…Třeba cyklistickou a kýlní. Měl jsem pocit, že toho dobrého muže právě rozmrazili…