Jde o to, jak situaci vysvětlit lidem a základní teze zní, že lidem není co vysvětlovat, protože jednak lidé nejsou hloupí a jednak to, že je tombola rozkradená, každý ví. Nastává debata o morálním rozměru kauzy, která vrcholí tezí, že je nakonec vše v pořádku, protože „mezi našima lidma není žádnej zloděj, kterej by si nekoupil aspoň jeden los…“ Připomínám to proto, že když poslouchám, jak se nám evropští i domácí politici snaží objasnit situaci na Ukrajině, musí si určitě myslet, že jsme na hlavu padlí, že neumíme napočítat do dvou až tří a mohou si s námi pohrávat, jak chtějí. Nejvíce potom dokážou pobavit, když s vážnou tváří prognózují nějaký problém. Našinec ví, že když politik říká, že by mohl nastat nějak problém, pak už buď dávno nastal, nebo se ho dotyčný politik nebo jeho partaj teprve chystá způsobit. V tomto kontextu působí až neuvěřitelně, jak se obávají o osud Ukrajiny, hovoří o možnosti zhrouceného státu, aniž by byli schopni pochopit, že Ukrajina už zhrouceným státem je. Snad by někdo mohl namítnout, že Ukrajina se jako stát nemohla zhroutit, protože skutečným státem nikdy nebyla, ale to je asi tak všechno. Kyjevské centrum nekontroluje své území, nemá v podstatě žádnou legitimitu a existuje řada dobrých důvodů si myslet, že je i nelegální. Existuje jasná tendence k prosazování lokálních zájmů na úrovni provincii, které se aktuálně nazývají oblasti. Vláda je složena ze skupinky vyznavačů antisemitismu, renesance nacismu a zběsilého antirusismu. U příležitosti vzpomínek na šoa pochodují na Haliči veteráni jednotek SS a vláda toleruje ozbrojený banditismus Pravého sektoru a dalších skupin, pokud se ovšem utočí na Židy, Rusy, Poláky a další nečisté rasy. Ukrajinská armáda celkem nezadržitelně tenduje k tomu, aby se stala takovou trochu větší uniformovanou bandou, a ukrajinské tajné služby jsou natolik penetrované, že jediné, co je na nich tajné, je to, komu vlastně slouží, a jak se zdá, je to tajemství i pro ně samotné.

Tohle všechno je lidem zřejmé a stejně je jim zřejmé, že když půjdou k evropským volbám, tak budou legitimovat evropské instituce, které tohle všechno způsobily svou systematickou nečinností a neuvěřitelnou licoměrností při jednáních o přístupové smlouvě. Instituce EU nyní navíc podporují neonacistickou, nelegitimní partičku, která si v Kyjevě hraje na vládu a čeká, že dostane peníze, které bleskově ukradne a následně podá demisi. I proto bude v eurovolbách účast opět nízká a vysokou podporu získají strany, které budou hledat, jak své země z Evropské Unie vyvést. Často se při této příležitosti hovoří o evropské bezpečnosti, ale bezpečnost se nedá koupit ani vyprosit, tak jak si to státy EU vždycky vyžebrají u USA, někdy napřímo někdy v rámci NATO. Když chce EU zaharašit zbraněmi, musí prostě přiletět americký výsadek, protože než by přiletěl nějaký evropský, nebylo by už proč harašit. A tak jsme dnes v rámci ukrajinské krize svědky agitky vojensko-průmyslového komplexu za zvýšení zbrojních rozpočtů jednotlivých států EU a snad i lepší koordinace ozbrojených sil. Neumím si představit uvažování a hlavně jednání evropských politiků, které podle mého názoru vede k politické sebevraždě europolitiky a EU jako takové tím nejdemokratičtějším způsobem, tedy ve volbách. Obranyschopnost EU nestojí ani tak na zbraních, ale na pudu sebezáchovy, přirozené plachosti a vůli vytrvat. To všechno EU zcela zjevně chybí a lidé to vidí všude kolem sebe a nepotřebují k tomu složité výklady a diskuse.

Hezkým příkladem může být aktuální odborné zjištění University obrany, že naše armáda je v podstatě k ničemu, byť je to omleto a zaobaleno mnoha odbornými termíny. Obyčejného člověka to nemůže překvapit, protože jen naprostý idiot by si mohl myslet, že ho armáda nebo spíše parodie na armádu může ochránit, když její nejslavnější hrdinskou misí je šmírování manželky premiéra pod velením premiérovy milenky. Normálním lidem je jasné, že armáda nestojí na zdobených generálských slipech nebo dvou či třech bojeschopných Gripenech, ale na vojenské cti. Opravdu jen důvěrný znalec vojenského prostředí by mohl snad poskytnout nějaké důkazy toho, že naše armáda je ještě něco jiného než nástroj na loupeže veřejných peněz, důstojnické skandály, zkrátka, že je to jen drahá parta víceméně trapných gážistů. Ostatně, potkat dnes na ulici vojáka v uniformě je prostě výjimka i kolem „kulaťáku“ v Dejvicích. O velké hrdosti na vojenské povolání to nesvědčí a chování obviněných, zdaleka nejen šmírujících, vysokých oficírů musí varovat i ty méně bystré, že jejich čest se plíží až několik světelných let za jejich gáží. To všechno občané vidí kolem sebe a akademických rozcviček jim netřeba.