Pojem integrace má mnoho významů, ale obecně jde o komunikaci směřující k nějaké vyšší kvalitě koexistence, cesta k nalezení funkčního vyššího celku. Výsledkem má být zcela jistě určitá podoba vyšší míry jednoty a proces, který k tomu vede, se nazývá sjednocování. Jde tedy o jednotu a sjednocování. Tyto pojmy se v myslích evropských elit poněkud zvrtly a byly nahrazeny pojmy jednotnost a jednocení.

Sjednocování znamená složitý, odborně, lidsky, společensky, politicky, technicky i časově náročný proces. Máme-li někoho nebo něco sjednocovat, musíme hledat možné společné rámce, ve kterých mohou účastníci sjednocování fungovat, stejně jako hodnotové úběžníky, ke kterým se mohou společně vztahovat. Rámce i úběžníky by měly být v kvalifikovaně vedeném integračním procesu především motivující a nikoliv omezující nebo dokonce likvidační. Vše musí vycházet z toho, že pro moudrého sjednotitele spočívají pojmy rámce i úběžníku ve zvýšené pravděpodobnosti, že lze při jejich existenci ze známých událostí lépe usuzovat na podobu průběhu věcí a dokonce na určité budoucí následky. Pro Brusel jsou pojmy rámec i úběžník blízké pojmu zákon v podobě neměnného pravidla, které teprve dává tomu všemu, co se podle něho řídí, smysl. Mnoho lidí žije v bludu, že příroda funguje podle přírodních zákonů a ony přitom jenom s menší nebo větší přesností v dobovém a společenském kontextu popisují některé zákonitosti, které se podařilo pozorováním v přírodě odhalit. Bruselští oligarchové a byrokrati nejen žijí v tomto bludu, ale navíc to jsou obyčejní hokynáři, poměřující svět optikou „má dáti – dal“ a pro které je motivem jenom osobní zisk.

Ničeho, co by zavánělo zdravým rozumem nebo odborností, ovšem nejsme při integračním úsilí v EU svědky. Rámec se vymyslí někde ve slonovinových věžích Bruselu a potom se do něj všechny dotčené snaží euroelity doslova narvat. Pokud někde něco přebývá, neupraví se rámec, ale usekne se to. Přitom neustále posloucháme z Bruselu, že odpovědí na chyby EU je více ještě EU. Jako kdyby se z Bruselu ozývaly motivy legendárních Husákových slov z dubna 1969. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť. Tak zněla slova, která předznamenala řádění prověrkových komisí a neštěstí pro statisíce lidí a jejich rodin v tehdejším Československu. Obecně se toto období nazývá normalizace. Stačí si dosadit pár euroslovíček a máme podstatu řady probruselských výlevů. Kdo nejde s námi, jde proti nám… a nedostane dotace, a také proletáři všech zemí spojte se… nebo žaloby a sankce. Bruselské rámce mají ještě jednu vlastnost. Je jich příliš mnoho a připomínají spíše hustou klec, takže opět platí, že „jako lvové bijem o mříže.“